Matahán 7

Vernisáž, na kterou ho pozval autor, fotograf a kromě toho i jeho dlouholetý přítel, se konala jako obvykle v podvečer, v menším kulturním klubu v méně frekventované části Prahy. Milé setkání, příjemná atmosféra, žádná velká společnost, za to lidé, kteří věděli za čím jdou. Nevedly se bezobsažné společenské hovory, nerozdávaly vizitky a člověk se nemusel rozhlížet a dávat pozor, kdo stojí na doslech a co tedy není záhodno říkat nahlas.

Odcházel s klidem na duši a potěšen, že viděl po čase pár dobrých, ale v čase i prostoru poněkud vzdálených známých. Listopadové bláto ve večerním mrazíku ztuhlo, musel se pohybovat opatrně a s rozmyslem, když odcházel na autobusovou zastávku. Koncertní kytaru nelze přepravovat v plátěném sáčku a vyhovující kytarové pouzdro není aktovka. Ale na druhou stranu, taková basa by byla horší. Nebo harfa.

Podél okraje dálnice se táhla stěna, pokrytá pestrými výtvory sprejerů. Na zastávce byly dva přístřešky, jeden s vytlučenými skly a rozbitou lavičkou, ale lampa nad ním svítila. Druhý přístřešek vypadal lépe, ale světlo tam nedopadalo dostatečně a kromě toho byl obsazen, navíc společností, která mu nepřipadala bezpečná. Cítil z nich alkohol a pravděpodobně kouřili marihuanu. Jeden z nich bubnoval na plechový barel, mluvili nahlas, ale rozumět jim moc nebylo. Ani vidět na ně nebylo, vypadali jako temné stíny a on se jim chtěl vyhnout. Nicméně musel přiznat, že to vůbec neznělo špatně. Možná kdyby takový chlapec měl odpovídající zázemí, mohl v hudbě něco dokázat. Ale tady a teď nehrál pro obecenstvo. Bubnování bylo určeno té noci a té zastávce, možná těm kdo byli v tom přístřešku. Dozní a hotovo.

Osvětlený autobus zářil do noci jistotou civilizace. Plechový barel umlkl a on zachytil pár slov.

„Nebreč, jsou to prostě hajzli, nic jinýho! Dej si eště!“

A rozřesený, ale drsný dívčí hlas odpovídal:

„Já jim věřila, rozumíš, já jim věřila a oni mi podkopli nohy!“

Trhl sebou, otočil se, ale to už se za ním zavřely dveře a autobus se rozjel. Chytil se tyče a přesunoval se k volnému sedadlu. Sedící mládenec se sluchátky na uších mu zdvořile podržel pouzdro s kytarou, než se usadil bezpečně; poděkoval mu a mladík se opět ponořil do svých vlastních rytmů.

Zmocnila se ho úzkost a pochybnost. Co když tohle byla jeho volba? Takoví lidé se v jeho životě nevyskytovali ... byli příliš černí ve srovnání s košilemi, které se hodí ke společenskému obleku? Bál se jich? Považoval je za špatné? Co si o nich opravdu myslí? Upřímně řečeno nic - a to je to. Nevyskytují se v jeho životě, protože ten život je plný něčeho jiného, to jest především hudby. která ho chrání. Nemůže volit - neví mezi čím, neví proč. Černý se nemýlil. Jestli je potřeba se na něco připravit, tak na volbu. Vlastně je to zbabělost, čekat až pravdu za člověka vysloví anděl nebo spasitel.

V té události bylo nějaké poselství. Musel ho rozluštit co nejdřív. Cosi ho oslovilo a on tušil, že TO s ním nebude hovořit věčně. Opravdová existence není kavárna, kde se donekonečna vedou nikam nevedoucí řeči.

Být si jistý vlastní duší, mít cestu, jít a dojít někam, kde je to k něčemu a k žití. Není moc k žití, když potkáváte takové skupinky lidí. Ať je to jak chce a ať si o tom myslí každý co chce, ať to kdokoli posuzuje jakkoli - jemu to velmi vadilo. Ne jejich alkohol a drogy. Ten, co bubnoval na plechovku, možná zkoušel hrát k tanci té, co jí podkopli nohy nějací, kterým věřila. Co se to stalo? Komu věřila? A proč? Kdo hrál nefér hru tentokrát? S kým? O co - zase o peníze?

A jaká v tomhle má být jeho volba? Kudy vede zrádná cesta do prázdna? Najednou se mu vůbec nechtělo žít dál. Život nemá žádný smysl, pokud nepůjde správným směrem. Dokonce celý jeho život se může ukázat jako zbytečný a nesmyslný, jestli ten správný směr neobjeví. Přistihl se, že těm na zastávce závidí - jsou jako vlčí smečka - mohou mít drsné zvyky, a hrají spolu navzájem fér hru. Jejich pravidla platí pro všechny stejně.

„Možná ano a možná ne, to nemůžeš vědět. Vypadají jako vlčí smečka, protože štěkají trochu nahlas - ale to ještě neznamená, že hrajou fér. Jsou to přece lidé, ne vlci...“

V uspávající touze po nebytí zněla slova Černého, jako ostré dýky ji trhaly na cáry. Dosud šel životem bez pochybností - teď si nebyl jistý ničím.

Jeho mysl se vrátila k bodu nevědění. Cítil velkou touhu po nehybnosti a černotě, dlouhé a neporušitelné nehybnosti a černotě a uvědomoval si, jak velmi správné a dobré je, když tělo leží v hrobě a už nemůže nikdy vstát. Možná potom bude mít trochu klidu, aby si dostatečně promyslel to, nač nikdy neměl čas, co neví a k čeho je tak obtížné se dobrat. Možná ve smrti nalezne jistotu vlastní duše.

Byl rád, když za sebou zavřel domovní dveře a když se obydlím rozlilo světlo a teplo. Postavil konvici na vařič.

V té chvíli se to stalo.

Ohlédl se udiveně ke dveřím do kuchyně, vrátil se o pár kroků zpátky a dotkl se dřevěného dveřního rámu. Tady - tady na tom místě právě zemřel! Dýchalo se mu skvěle. Spousta věcí z něj spadla, cítil se lehký, jen se rozletět! Pochybnosti zmizely. Teď připraví ještě jeden šálek, pro hosty. Kdyby jich přišlo víc, určitě si zase poradí.

Natáhl ruce, zkoušel si změřit, jak daleko je od okamžiku smrti do okamžiku, v němž si ji uvědomil. Tohle byla jeho vlastní smrt a chtěl si jí zapamatovat. Smál se přitom, ne snad že by na tom bylo něco směšného, smál se z čisté radosti, které se ho neočekávaně zmocnila. Měla ohnivě červenou barvu, prostupovala celým tělem a přeskakovala na věci kolem. Byla horká a plná pohybu, pozoroval, jak v ní mizí tíha a mlha.

Všechno mu bylo úplně jasné - jsou jen dva světy. Ne svět živých a mrtvých, svět lidí a nějakých duchů, svět tento a onen – ne! To jsou jen ty bezvýchodné lidské řeči, matoucí, zbytečné a zavádějící. Je svět těch, kteří podkopávají nohy a těch, kteří se chtějí protančit k životu. Nic víc, je to jenom takhle. Černé na bílém. A on si právě vybral, v kterém světě bude žít. V tom druhém umřel.

Smrt má mnoho tváří, tohle je jedna z nich. Je to jeho smrt, nestojí o žádnou jinou. Protože tohle je ta pravá a správná. Jako muzikant to pozná spolehlivě, má svou soustavu souřadnic. Jednoznačnost a důležitost černé a bílé se právě usadily uvnitř. A ta červená je zahraje. Člověk neudělá víc než je v jeho silách. A on umí to, co umí - hudbu. Ta má velkou sílu a život ji potřebuje.

Postavil čaj na stolek a vzal do ruky kytaru.

Stěna naproti němu se zavlnila...