Matahán 2

Včerejší zážitek mu nešel z hlavy. Zpíval si píseň, kterou slyšel. Taková jednoduchá, neuvěřitelně jednoduchá melodie, vlastně tři po sobě jdoucí celé tóny, tři první ze stupnice, které se pořád opakovaly. Ale kupodivu nosná a obsažná. Dalo se na ní stavět, bylo možné jí rozvinout do většího hudebního útvaru. Chce to jen trochu trpělivosti, promyslet a nechat uzrát.

Co to vlastně je, když se člověku zdá sen?

Jedni říkají, že je to ozvěna denních zážitků, které se v noci poskládávají, když odpočíváme. To, co se ve snech odehrává, je sdělení, kterým se snaží člověk oslovit sám sebe, něco si ozřejmit, vysvětlit, přiblížit. Odkrýt ve dne potlačené myšlenky a emoce a zviditelnit je, tak, aby pochopil, co pochopit potřebuje. Podle téhle teorie je sen vlastně přirozený biologický proces. Ano, dá se to tak chápat. Sen jako sdělení sobě saménu...

Zamyslel se.

Holubice byla nejdřív beztvarou hlínou, která se po chvíli roztepala, ožila a rozletěla. A ta žena zpívala píseň, souznící s ptačím letem. Když se to vezme jako symboly -  hlína znamená přízemní život, ze kterého se rodí cit a láska -  to je srdce - a stává se holubicí, tedy duší, která touží po vyšším stupni existence - letí. Hudba je pro duši totéž co pro ptáky možnost létat. To, že nemohl zpočátku rozeznat, co to žena má v rukou, je upozornění, že musí myslet na duši o trochu víc, nebo ji zapomene.

Žena ztělesňuje v té vizi sebe sama, ženství, které v muži dokáže city probudit a duši vzkřísit. Možná by se měl méně vyhýbat ženám? Hmmm... Několikrát do měsíce koncertoval, kromě toho vyučoval, často byl zván někam, kde byla žádoucí jeho přítomnost. Na nespolečenský život si rozhodně stěžovat nemohl a vyhýbat se lidem dost dobře možné nebylo. Natož si vybírat, s kým se kdy setká. Nicméně pravda je, že byl uzavřený víc, než se jemu samotnému líbilo, i když to nikdy nikdo nepoznal.

Tak to být může. Je muzikant. A muzikant bez duše je nesmysl. Asi by se měl trochu víc věnovat tomu, z čeho hudba v něm vyvěrala. Nebylo mu to nijak proti mysli a zdálo se to docela logické. Ano - potřebuje se vrátit k podstatě, nebo mu takové nepatrné, ale silné hudební prvky snadno uniknou.

Hudba zdaleka nejsou jen noty, zvuky, nebo harmonie. V tom se podobá se lidskému životu - skládá se z mnoha různých součástí, které jsou samy o sobě naučitelné a pochopitelné, do značné míry i zdokonalitelné - ale samy o sobě hudbou nejsou a hudbu netvoří. Hudba je stav,kdy všechny nebo jen některé prvky společně v jednom časovém úseku koexistují. Dalo by se tak trochu říct, že právě ta koexistence elementů je hudbou, protože žádný z těch elementů není nezbytný, může být a nemusí, mohou být v jakékoli kombinaci...

Teoretizoval nerad. Teorie se vždycky velmi snadno rozběhla, vypadala ještě tak v druhé větě docela přijatelně a pak se vždycky zamotala. Hudba se žádnou teorií nikdy nerozezní. Je to v něčem jiném. Interpret musí mít schopnost z těch jednotlivých elementů hudbu udělat. Učinit je spojitými, souznícími a vdechnout jim život. Což vůbec není snadné.

Probíral se strunami a čekal, jestli se nedostaví nějaký nápad. Ale ani to není snadné, nápady samy nepřicházejí a je potřeba jim jít trochu naproti. Docela rád by něco vymyslel ještě dnes, zítra bude celý den ve škole, pozítří jede na nějakou akci do Benešova, má to sice být jen na odpoledne, ale stejně je to zabitý den. Vstal a šel si uvařit čaj. Možná to zabere.

Když připravoval konvici, uvědomil si jasně, že potřebuje včerejšek zopakovat, připomenout si ho. Výborný nápad, evokovat atomsféru snu! Tím by se mohl dobrat snáze způsobu, jak ji vyjádřit hudbou. Vzal dva šálky, stejné jako včera. Hlavou mu prolétlo, že v obývacím pokoji může sedět ONA. Pochválil se, atmosféra se skutečně dařila.

Upravil na stolku všechno jako předešlý večer, sedl si do křesla, nalil první šálek.

Sen je báječná věc, děje se sám od sebe, člověk se nemusí vůbec snažit. Vzpomněl si jak nádherně se mu v něm dýchalo a jak lehce běžel. Ano, to by se do té skladby hodilo - člověk se rozběhne za letícím ptákem a v okamžiku gradace se stane ptákem - duší. Jednoduchost motivu byla báječná, mohl se kdykoli kdejkoli v té skladbě objevit, mohl tam být neustále přítomen, ale také mohl mizet, stejně jako zmizela Matahán mezi stromy a holubice v listoví. Jeho snová kráska dostala právě jméno. Byl si jist, že význam a smysl toho jména není možné vysvětlit žádnému člověku, který nezažil to co on. Matahán bylo jméno jednoty duše a těla, ženy a muže, letu a útěku od všedního světa, úsilí a vzepjetí lásky v srdci, snahou odpoutat se od zemské a pozemské tíže a rozletět se vzhůru. Nejen k vrcholkům stromů, ještě dál, k nebi, bez omezení, mezi hvězdy...

Právě proto, že to bylo nesdělitelné a nevysvětlitelné, bylo to zahratelné. Hudba má tuhle schopnost.

Pak je tu ještě druhá teorie o snech. Podle ní nejsou dílem člověka, ale jiného světa, kde žijí éterické, astrální, nebo energetické bytosti, nepozemské, nadpozemské, božské či andělské, které člověku pomocí snu sdělují důležité poselství. Pokud se na svou vizi podívá z tohoto hlediska, dobere se přibližně k témuž. Jen autorem sdělení není on sám, ale někdo jiný. Čili Matahán - měsíční víla, bohyně prapodstaty hudby, hvězdná múza stárnoucího kytaristy, jeho osobní strážný anděl. Tahle teorie měla nespornou výhodu - dovolovala snít.

Když za člověkem přilétne strážný anděl v podobě krásné ženy, je svým způsobem neomalenost ho považovat za pouhopouhý odraz vlastních myšlenek. Mohl by se urazit. Nikomu není milé, když popíráte jeho jsoucno. Utvrzoval se v tom, že ty dva šálky na stole jsou správný počin. Dělalo se to tak vždycky, tedy v dobách, kdy domácnost obýval nějaký domácí duch nebo bůžek, měl vyhrazené místo, kam se mu nosilo jídlo. Že se to dnes nedělá, není vůbec známkou toho, že se to dělat nemá. Lidé se prostě vydali jiným směrem.

Správné hudební rozpoložení se skutečně dostavilo. A spolu s ním i nápady, což neznamená, že něco zaznamenával do not, ale že se rozehrál. Uvolněná mysl poletovala nad korunami stromů, Matahán běžela vonící trávou a on za ní. Stromy šuměly a jejich podivno se rozplývalo, stávaly se blízkými, důvěrně známými a  bezpečnými. Opíral se o jeden z kmenů a díval se do jeho vysoko rozprostřené koruny, kde pohyb větví vypovídal o přítomnosti holubice.

Těmi korunami prosvítalo ve dne slunce a včerejší noc úplněk. Tóny se dotýkaly jednoho i druhého střídavě, pak zkusil flažolety - samy o sobě zněly přesně jako stříbrně jiskřivý smích Matahán. Kytara je vážně skvělá věc, nemohl v životě potkat lepší nástroj. Ponořil se do hry. Byl ve svém živlu.

A když už nebylo co zahrát a všechno zaznělo, spokojeně zvedl hlavu. Vyhládlo mu. Čas na pořádný teplý oběd.

Matahán seděla na stejném místě jako včera, zjevně tam seděla po celou dobu, kdy hrál a nevnímal okolí. Byla jiná než včera. Zase se to nedalo pojmenovat nějak srozumitelně - ale to mu nevadilo. Strážný anděl nemusí být popsatelný lidskými slovy. V jeho souřadnicové soustavě by se dalo říct, že má jaksi výraznější rytmus.

"Děkuji za inspiraci," řekl rychle, aby ji předešel ve zdvořilosti. Zamrzelo ho, že si nemůže jít uvařit jídlo - v přítomnosti éterické bytosti to nebylo myslitelné.

"Najíst se můžeš," řekla Matahán, "já nejsem proti obědům."

Jako správný anděl četla myšlenky. K jeho údivu se vydala do kuchyně s ním.