Matahán 5

Jenže jiná možnost nebyla.

"Poslyš," řekl po chvíli do ticha, "chtěl bych znát jednu věc. I když se na to asi člověk ptát nemá."

Černý zdvihl hlavu a upřel na něj pátravý pohled. Připadal mu trochu unavený, nebo snad pohrdavý? Zarazil se. Ale když už se odvážil, pokračoval dál.

"Když se člověku zjevují mrtví, prý si pro něj přišli. Znamená to, že už nadešel můj čas?"

Nechtělo se mu zemřít. Měl rád život a hudbu. Jednou to přijít musí, věděl to, ale doufal, že to přijde hodně pozdě. Nebyl vůbec mladý, ale necítil se tak. Měl pro své okolí hodnotu a vzhledem k jeho schopnostem nenahraditelnou. Jako jeden z mála nepotřeboval titul ani funkci, to co uměl, vypovídalo dostatečně přesvědčivě. Neučil děti, které docházejí na hodiny hudby a nebyl učitelem v důchodu. Ti, kteří u něj chtěli studovat, chtěli pochopit to, co k čemu v životě dospěl právě on. Nikdo jiný jim něco takového dát nemohl. Ne, to se neozývala pýcha, ale zodpovědnost. Za konzultace mohl požadovat značně vysoké honoráře, ale nedělal to. hudba nepatřila jemu a ti, kteří ji chtěli poznat, na to měli právo.

Přesáhl svou dobu a to co o hudbě věděl, z větší části nijak zaznamenatelné nebylo. Ani vysvětlitelné, dost dobře ani naučitelné. Bylo to někdy někomu předatelné. Nikoli jedné konkrétní osobě, což byla škoda, kdyby potkal někoho takového, odcházelo by se mu ze života snáz. Svého času ho to velmi trápilo, ale pak pochopil, že to nijak ovlivnit nemůže. Mrzet ho to nepřestalo, ale smířil se s tím. Ono to vlastně jinak ani být nemůže. Překročit vlastní stín je metou umělce. Když se to podaří, vznikne to, co oslovuje, strhává a ovlivňuje. Osobnost takového člověka je pak autoritou sama o sobě, jeho slovo i názor mají váhu a velmi často nejen v jeho domovské umělecké oblasti. Je to nejvyšším možným završením umělecké dráhy - ale zároveň krokem k osamělosti ducha. K vědomí, že obsah vlastního vnitřního světa, jakkoli pevně uchopený, nelze sdělit úplně.

Na jednu stranu má díky tomu před sebou pořád nové cíle, nápady a úlohy, na druhou stranu si tím bolestněji uvědomuje, že čas lidského života je pro něj příliš krátký. Ví bezpečně, že nikdy nestihne všechno, co by rád. A kolika let vlastně člověk jako takový může dožít? Sedmdesáti? To není málo. Ale také třeba osmdesáti, devadesáti... dál si snít netroufal. Dvacet let života navíc mu připadalo přiměřené. A on se necítil ani starý, ani nemocný, ani nemohoucí. Jenže člověk si nevybírá ani příchod na svět, ani odchod.

"Mám se připravit na smrt, anděli?" zeptal se znovu.

Černý vstal, nadechl se a dlaněmi sevřel čelo. Tušil co řekne. Nebylo vyhnutí.

"Pokud nemáš povolení mi to sdělit, odpusť mi mou troufalost. Chápu že tyhle věci řídí vyšší síly."

Jeho společník docela neandělsky dopadl z výšky zpátky na křeslo.

"Kdybys nebyl tak neskutečně staromódně zdvořilý, něco drsného bych ti řekl. Ale takhle se tě neméně staromódně zdvořile ně něco zeptám. Můžeš mi říct, CO je to podle tebe smrt?"

Taková reakce ho zarazila. Tón hlasu naprosto nekorespondoval s jeho pocity, znělo to trochu jako ironie. A ta otázka! Smrt je přeci, když...

"A jaké VYŠŠÍ síly to mají podle tebe řídit?"

To ho vyvedlo z konceptu úplně.

"No dobře - tak to nevíš. Nevíš CO to je smrt, nevíš kdo to řídí. Ale máš typicky lidský dojem, že to musí být nějaké síly, jaké jiné než vyšší. Něco jako takové ministerstvo o něco vyššího vnitra, než to pozemské. Má o něco vyšší stolečky, židličky a nadpozemská razítka, posílá povolávací rozkazy a my je tu roznášíme... Pro vás je prostě nemožné připustit, že by existence mohla fungovat jinak než na základě moci a síly! Třeba tak, že existuje řád, který se dodržuje..."

Černý se mu díval přímo do očí, usmíval se - ano, byla to ironie, ale nechápal její příčinu.

"Vyhladíte světadíl, indiáni si zatancujou na cestu a jdou vám sem dělat pošťáky! JO. A jezděj na bizonech. Ty se vám tak tak povedlo udržet v zoo. A ten co to šéfuje se jmenuje jak? Které z nejčastěji používaných jmen považuješ za jediné správné ty? Nebo máš nějaký vlastní originální nápad?"

Teď pro změnu dopadl do křesla on. V hlavě měl dokonalý zmatek.

"Nic ve zlém, " pokračoval Černý, "ptáš se, jestli tě čeká smrt a nevíš ani co to je. Tváříš se u toho jako funebrák, protože máš pocit, že to tak má být. Co chceš slyšet? Je úplně jedno, jestli tě čeká nebo nečeká. V každém případě ti to bude platné jak mrtvému zimník. Když nevíš co to je, jak se na to chceš připravit? Co kdyby ses tedy nejdřív zeptal, CO to je. Kdybys to věděl, tak by sis sám snadno dokázal domyslet, jestli tě to čeká, nebo ne. A určitě by ses na to připravil nějak rozumně, pokud by to vůbec situace vyžadovala."

"Odpusťte anděli, jsem jen nevědomý pozemský..."

"Nejsem anděl," skočil mu Černý do řeči. "A nemám ti co odpouštět. Jenom to je prostě otrava, vysvětlovat pořád dokola elementární skutečnosti. Se smrtí je to asi takhle - existuje přirozený proces, který absolvuje příroda úplně normálně. Motýlek, kytička, ptáček, veverka - narodí se, chvíli žije, pak tu nechá tělo a jde jinam. Nikdy to nikomu moc nevadilo a obecně se s tím počítalo docela nedávno. Když člověk odcházel ze světa, věděl, že jde za svými předky. Ale to bylo v době, kdy je ctil. Pak se tak nějak rozšířilo přesvědčení, že po tatíkovi je lépe brzy dědit, než si ho nějak přehnaně vážit. A smrt se stala docela výnosným artiklem. Tedy ta cizí, pochopitelně. A když došly zásoby v domácí spižírně, vydal se bílý civilizovaný křesťan do světa. Je to báječný nápad, vezmeš si flintu, párkrát zmáčkneš takovou malou páčku a máš solidní pozemek. Jednu malou chybu to má - předpoklad, že ti, kterým takhle pomůžeš, úplně zmizí."

Neznělo to příjemně, ale ani nesmyslně.

"To, že přestaneš ctít kohokoli a cokoli, znamená jen to, že si k tomu zavřeš cestu. Ano, nenávist a zrada bolí. Když ti střílejí do dětí a vraždí bezbranné ženy, když nenávidí a ponižují tebe, to co je ti drané, to, na čem ti záleží a to, čím žiješ, když bez důvodně ničí živou zemi - to nesmírně bolí. Může to i zabít. Tančícím jste podkopli nohy - a zabili jste v nich červenou. Zůstala černá a bílá. Ale obě barvy žijí o to víc, protože tu červenou nahrazují. Není to život, jaký byl, jaký ho znali a jaký chtěli žít. Ten jste jim vzali. Je to život, do kterého vstoupila opravdová smrt, tedy jedna z jejích podob."

Černý jednoznačně pojmenovával skutečnost a v jeho podání nebyl žádný prostor pro odpuštění. Cítil že se musí ohradit, protože těmi věcmi se necítil vinen.

"Souhlasím s tebou. Je to tak jak říkáš. Ale já jsem se na tom nepodílel!"

Černý pokýval hlavou a povzdychl si.

"Ono to není tak docela pravda. Ty sis jen ještě nevybral. Ještě jsi nestál před volbou. A to je to. Chrání tě hudba, protože je to velká síla. Už jsem o tom jednou mluvil v souvislosti s ptáky. Hudba je před-stav možné události. Je v ní popsáno, jak existovat krok za krokem, od prvního do posledního tónu. Když přerušíš muzikanta nebo vyrušíš ptáka, rozbiješ píseň. Také jedna z podob smrti. Pokud se chceš připravit na něco skutečně důležitého, tak se připrav na tu volbu. Když si vybereš chybnou možnost, čeká tě to co každého."

"Peklo nebo očistec?"

"Vím já? Já si zvolil správně. Mám svůj směr, cestu. A jdu. Vím kam a vím, co je přede mnou, ale co je tam, kudy nejdu, nevím. Podle mě propast. Když zvolíš špatně, šlápneš do prázdna. Co je potom? To ví ten, kdo se zřítí. Vždycky je něco. Buď je to k něčemu a k žití, nebo ne. To moje je k něčemu a k žití. To tvoje je tvoje věc."

Bylo toho na něj dost. Názor který zastával Černý, byl velmi určitý. Jako černé na bílém... tak proto ty dvě barvy! O to víc živé a intenzivnější, čím  méně zbylo červené radosti...

Zachytil důležitou myšlenku. Někdy radost vyhoří a zůstane jen rozum. A myšlení je vždycky černobílé, ano nebo ne. Ale když podle toho člověk jedná, radost se zase může rozhořet. Potřeboval všechno důkladně promyslet. Tohle by asi nemělo chybět v Sonátě pro Matahán.

Nadechl se a zvedl hlavu. Seděl v křesle, kytaru na kolenou a byl v pokoji sám.