Matahán 4

Byl sám se sebou spokojený. Práce na Sonátě pro Matahán se dařila. Dlouho už nic nenapsal. Hudbu nelze stvořit na požádání a nelze ji stvořit, ani když se člověku samotnému chce. Pravda je, že některé hudební osobnosti v historii po sobě zanechaly impozantní dílo, ale dnes je doba jiná. Jiní posluchači, jiný společenský kontext, jiné možnosti a jiná příležitost.

Některé druhy hudby jsou docela lukrativní, interpreti i autoři prosperují dobře, ovšem klasická kytara do této skupiny nepatří. Na druhou stranu ale tahle situace dovoluje pracovat jen na tom, co má skutečně smysl. Oproti dobře placeným populárním umělcům má tu výhodu, že si svůj repertoár skutečně svobodně volí. Nepodléhá diktátu momentální poptávky a módním trendům, které vždy a všude vedou k masové produkci a k degeneraci tvůrčích sil. Všechno je otázka volby. On si vybral tuhle cestu a naprosto si nestěžoval.

Poslouchal nahrávku a některé pasáže zaznamenával. Byla to krásná práce a cítil se při ní skvěle.

Jednoduchost motivu může být zrádná. Čím méně tónů, tím více je potřeba dávat pozor, aby to nesklouzlo do nezáživného monotonního opakování nebo do nějaké líbivé kýčovité polohy. Pociťoval zodpovědnost. Ten nápad nebyl pouze jeho a on nebyl jediný, kdo se podílel na zrodu sonáty. Považoval za svou povinnost dotáhnout to k nejvyšší možné dokonalosti. To hlavní a maximální je tak jako tak o kousek vedle. Jeho dílo by mělo předat to, co jemu sdělila Matahán. Víc nedokáže a víc asi není možné. Pochopit to už musí posluchač -  ale on, jako prostředník, nesmí zanedbat nebo opomenout cokoli důležitého.

"Nedá se říct, že se úplně mýlíš v tom, jak se na věc díváš," ozvalo se vedle něj zamyšleně.

V křesle seděl Černý.

"Ale taky se nedá říci, že se v podstatné věci nemýlíš..."

"Neomylný nejsme nikdo. Rád si vyslechnu tvůj názor."

Potěšilo ho, že zareagoval tak klidně. Andělé, ať už vypadají jakkoli, nejsou v lidském životě ničím běžným. Jejich zvyky neznal a chápal, že se poněkud vymykají lineárnímu průběhu času i kauzalitě. Objeví se, aniž jsou očekáváni a ve chvíli, kdy by to člověk uvítal, nejsou k dosažení. To se ovlivnit nedá a on to v žádném případě nepovažoval za jejich chybu. I když u sebe ji také neshledával. Byla to pro něj neznámá situace a dělal co mohl.

"Chceš napsat skladbu, která sdělí posluchačům to, co jsi zažil. Budiž, lidé to takhle dělají. Ale  to, co jsi zažil jsi si vyložil po svém a to, co píšeš není tak docela hudba."

"A co to tedy je?"

"Ne co, ale kdo? NĚCO je neživé, zatímco NĚKDO je živý. V tom je zásadní rozdíl. Poslouchal si někdy zpěv ptáků? Co myslíš že to je? Přírodovědci říkají, že je to hlasový projev, jímž se pták projevuje za určitých okolností - například hájí své území. Nebo se chystá hnízdit. Je to lidské vysvětlení a vychází z toho, že lidé takto myslí. Ne všichni. Myslí tak bílí lidé. Ty patříš k nim a jsi na tohle myšlení zvyklý. Připadá ti to normální."

"Říkal jsi, že jsi také ... bílý."

"Jsem jejich Bílý bratr. Dali mi takové jméno. Ale pokud jde o národnost - tu už nemám. Nemám tělo živých lidí a proto nemám ani žádný atribut, který o národnosti vypovídá. A asi tě zaráží, že mě vidíš poněkud ... nikoli bíle, že?"

Odložil tužku na stůl. Černý se usmíval. Pravděpodobně se nedělo nic zlého.

"To máš pravdu."

"Když už jsme u toho -  všiml sis, jak velice nám schází červená?"

Měl pravdu - červená v tom černobílém indiánském společenství opravdu nebyla.

"Černá, bílá a červená jsou válečné barvy Navajů. Možná spíš byly, dnes už se neužívají jako dřív. I když je ti přeživší tak stále mohou chápat."

Vzpomněl si, jak Matahán držela v ruce papriku a obdivovala její barvu.

"Tančili tanec mrtvých. A červená se přitom ztratila..."

Tanec mrtvých byl kdysi velký rituál, spojený s masakrem. U Wounded Knee, zemřelo tam tehdy spousta lidí. Mlčel. Neměl rád války, zabíjení a násilí. Především proto, že neznal způsob, jak něčemu takovému zabránit. Jako dítě se nikdy nepral, byl spíš samotář a vrstevníkům se vyhýbal. Pokud jeho paměť sahá, byla v jeho životě hlavní náplní hudba. Hudba, hudebníci, učitelé hudby a lidé, kteří hudbu milovali. Ti neválčí ani nezabíjejí. Ona ho vlastně ta hudba nějak uzavřela před světem a celý život ho obklopovala, takže se mu takové věcí prostě vyhýbaly.

"Násilí je zlé. Nemá být. Ale jak to souvisí se Sonátou pro Matahán?"

"Nevyprávěla o duši, která se rodí z hlíny, ale o tom, že bílé světlo v ní se jen velmi těžko probouzí k životu. Že potřebuje hudbu, která ho obklopí. Píseň je to, co ptákům dovoluje létat. Ptáci nezpívají, aby něco sdělili, ale proto, že jsou zpěvem. A červená je život. Radost. Síla."

Černý položil ruce na kolena, sklonil hlavu a spojil dlaně.

"A moje žena se nejmenuje Matahán. I když se tak možná někdy jmenovat bude. Indiánská jména se mění podle toho, kým se člověk stane. Myslím že by se jí takové jméno líbilo..."

Mlčeli. Sbíral odvahu. Chtěl se ho zeptat na to nejdůležitější. Potřeboval to prostě vědět. Mít jistotu. I když mu k ničemu nebude. A bál se odpovědi, protože na ni nebyl připraven.