Matahán 1

Tohle byl dobrý koncert. Dobří posluchači. A dobré místo. V té čajovně hrával jednou do roka a vždycky to bylo dobré.

Léto končilo a začínal podzim, nebylo ani moc chladno a tak nemusel zapínat knoflíky. Což bylo dobře, protože se mohl volně hýbat a když nastupoval do tramvaje, necítil se neohrabaně a těžkopádně. Šel domů známou cestou, nepřipadal sil nijak zvlášť unavený. Nad ním nebe a hvězdy, kolem svítící okna domů a pouliční lampy. Takových chvil je třeba si vážit, to už věděl a uměl je vnímat a vychutnávat. Protože čas se nezastavuje a okamžiky běží pořád dopředu, život plyne  jako řeka, někdy pomaleji, jindy rychleji, ale nezastavitelně.

Odemkl vrátka, zase je za sebou pečlivě zaklapl, prošel chodníkem ke dveřím. Tady se zastavil, opřel pouzdro s kytarou o stěnu a rozhlédl se, jakoby se chtěl přesvědčit, že je tam, kde má být. Díval se na rozsvícená okna svých sousedů. Bydlel tu už léta a leckoho znal jménem. Zdvilh hlavu, aby si prohlédl i oblohu, kde bíle jiskřily hvězdy. Krása, pomyslel si, a nadechl se svěžího nočního vzduchu. Pak otevřel dveře a vešel dovnitř.

Kytaru položil na komodu. Stála hned vedle věšáku v předsíni. Rozsvítil, odložil sako a přezul se a zamířil do kuchyně. Udělala se přesně ta správná nálada na dobrý teplý čaj. Postavil vodu na vařič, nasypal zelené lístky do konvice a připravil si hrnek. Voda mezitím začala vřít. Otevřel dveře do obývacího pokoje a po paměti natáhl ruku k vypínači. Světlo se rozzářilo a on zalil drobné zelené perličky. Pak do jedné ruky uchopil konvici, do druhé hrnek a šel do pokoje.

Teprve když se posadil do křesla, zjistil, že v pokoji není sám. Nejdřív ho napadlo, že by se měl asi leknout. Byl sice muž, ale nikoli mladý a žil sám.Od jeho domu neměl nikdo klíče. Ale při pohledu do tváře bytosti sedící na pohovce se úlek prostě nedostasvil. Naopak - rozlilo se v něm cosi zlvlášntě krásného, možná by se to dalo nazvat štěstím, pokud štěstí vůbec existuje.

"Vítám tě," řekla.

Je to nadpozemsky krásná žena, napadlo ho. Ale napadlo ho také, že to zdaleka nevystihuje to, co vidí a že taková slova jsou jen klišé, fráze, která opravdovou krásu znevažuje. Pozdrav pronesla tiše a jemu se zdálo, že v jejím hlase slyší hudbu...

"Dáte si také čaj?"

Sice mu tykala, ale on si netroufal. Ani nečekal na odpověď a odešel pro druhý šálek. V kuchyni ho napadlo, že je to možná bylo nějaké zjevení a až se vrátí, nebude tam. Nechtěl aby zmizela. Pravda je, že vyvedený z konceptu byl. Situace byla absurdní. Asi měla nějaký důvod k tomu, že se tu objevila a to by ho mělo zajímat především. Ale jemu připadalo nejdůležitější, že v jejím hlase zní hudba a že z ní září ...  bílé melodické štěstí. Spěchal zpátky s obavami.

Byla tam pořád. Jen mezitím vstala, přistoupila blíž ke stolku, sedla si na koberec a upřeně pozorovala zlátnoucí horkou tekutinu ve skleněné konvici. A mlčela. I on mlčel. Netoužil  se na nic ptát, po pravdě řečeno by byl nejradši, kdyby se čas zastavil a už se nikdy nerozběhl. Jeho rozumné já tušilo, že celé toto musí mít nějaké prozaické vysvětlení, možná docela obyčejné a on to celou svou duší nechtěl. Pomalu naléval čaj, s nadějí, že se tím třeba čas zpomalí... připadal si jako opilý, mátožný, ale pohyby měl pod kontrolou. Zato pocity se v něm odehrávaly bez možnosti je jakkoli ovlivnit. Natož řídit.

Nemohl z ní spustit oči. Byla nepředstavitelně krásná - ale nikoli fyzicky. Protože fyzicky byla vlastně nereálná, nedalo se to nějak pojmenovat. Vypadala jako žena, neměla nic neobyčejného nebo nepřirozeného nebo nadměrného. Jen prostě nebylo možné pojmenovat nic, co by se jí týkalo. Vlasy, oči, ruce ... nebyly nijak nepřirozeně bledé, vlasy snad byly dokonce černé ... ale ona působila jako utkaná z bílého světla. Jako Sirael...

Ano, dnes byl úplněk...

Natáhl k ní ruku a dotkl se jí. Jeho ruka narazila na docela obyčejné ženské tělo. Nebyl to přízrak. Byla skutečná, hmotná.

"Promiňte," omluvil se zmateně.

A ona se zasmála -  zvonivě, ale jemně, asi jako by zvonily hvězdy.

"Ty promiň. Je to pro tebe neznámá situace. Lidé se neznámého bojí. I když je strach je zbytečný, protože neznámo je třeba pozant, nikoli se ho obávat. Chci ti něco ukázat. Tak jsem přišla. "

Vnímal, jak se mu v těle vzdouvá vlna pohybu, nadechl se zhluboka, vydechl a znovu. Dech se odehrával sám od sebe, nestálo ho to vůbec žádnou námahu. Uvědomil si, že pokojem se rozlévá stejná vůně večera jako venku, když se díval na hvězdy, jen o trochu živější, připomínající trávu a léto. Postřehl v tom i šalvěj - nebo snad tymián?

"Co mi chceš ukázat?" zeptal se.

Položila prázdný hrnek na stůl, vstala, sepnula ruce a přistoupila k němu. Hleděla upřeně do jeho očí. Přestával vnímat okolí, najednou pocítil jak cosi kdesi přeskočilo či zaklaplo... nevěděl co a uvědomil si, že NEVÍ mnohé, že se mu paměť kamsi vytratila, že i ten pokoj ve kterém stojí, je neznámý. Ale tu už k němu vztáhla ruce, jako by v nich něco držela - opravdu, vždyť v nich cosi drží - co to je, bože můj? Hlína, bílá keramická hlína -  ne, je to živé, má to žíly, krev - tepe to - přece nemůže držet v dalních živé srdce, to není možné!

Rozčililo ho, že to nedokáže rozeznat, měl dojem jako by se jeho oči kalily nějakou divnou mlhou. Dýchal pravidelně a zhluboka, dlouho tak nedýchal,  možná vůbec nikdy. Soustředil se ze všech sil - ale ano, je to živé, je to ...

Stěna obývacího pokoje se zavlnila a rozestoupila. Nebyla za ní ulice, kterou přišel. ONA vztáhla ruce do výšky a z dlaní jí vyletěla holubice. Vyrazila vzhůru do korun vysokých stromů a ONA běžela za ní. S údery mávajících křídel se prolínal její zpěv.

Ztrnul.

"Matahán
Matahán
Matahán
Matahán prvá
Matahán trvá
Matahán
Matahán
Matahán"

Rozběhl se za ní tou podivnou krajinou, podivnou nádhernou trávou vonící šalvějí, mezi podivné stromy, do jejichž korun vyletěla holubice. Nemohl neběžet. Ano, něco tím nechával za sebou a něco tím opouštěl, ale nemohl to neudělat.

"Matahán
Matahán
Matahán
Matahán druhý
Matahán kruhy"

Uvědomoval si, že je starý a že by tedy běžet neměl, ale přesto se pohybuje s jistotou mládí. ONA se ztratila mezi stromy, věděl že je někde tam, kde se v korunách stromů hýbou větve. Že zpívá té holubici a že holubice je nahoře v koruně a ona dole pod ní.

"Matahán třetí
Matahán letí"

Ztratil orientaci i rovnováhu. Poslední co si uvědomil, bylo, že musel být tou holubicí, protože zahlédl JI dole pod sebou.

Probudil se v křesle. Šálek na stole byl jeden, pochopitelně. Usnul. Čaj ani nestačil vychladnout.

Vstal a šel k oknu.  To co právě prožil bylo příliš čerstvé. Tak trochu čekal, že za oknem bude ta snová krajina.

Nebyla.