Matahán 3

Bylo mu celkem jasné, že spí. A nic proti tomu neměl, protože s ním vařila Matahán. Vlastně moc nevařila, spíš se dívala. Naštěstí je hlavní součástí jeho jídelníčku zelenina, na takový buřtguláš by si netroufl. Krájet před andělem špekáčky se opravdu nehodí, i když proti obědům nic nemá. Připadalo mu, že ho nějak zkoumá, že chce něco zjistit.

Vzala do ruky papriku.

"Je krásná, jako oheň. Hřeje. Rostliny i barvy jsou užitečné a důležité. Je dobré jim rozumět."

Dokonce i vajíčka raději vynechal, pro jistotu. Podle některých teorií by se měl člověk zdržet zabíjení zvířat, podle jiných i konzumace vajec. Jeden nikdy neví. Koření udělá hodně a chlebu se podle žádné jemu známé duchovní nauky nic vytknout nedalo. Velmi ho překvapilo, že jídlo voní úplně stejně jako když nespí. Ovšem on přece nespal! Cítil se úplně bdělý a při smyslech... Kdyby spal - to by přece nic nemohl cítit... Nebo ano, ale pak by se probudil. Nebo neprobudil a začal by se mu zdát sen o jídle. Myšlenky se mu zamotávaly a mátly. Dospěl k pevnému přesvědčení, že tyhle úvahy je lépe nechat andělům a spolehnout se na jejich hledisko. A věnoval se vaření.

"Doufám že neodmítnete. Bude mi s vámi lépe chutnat."

Uhasil hořák pod pánví a položil na stůl dva bílé ploché talíře. Matahán je vzala do rukou a zamířila do obýváku. Šel za ní.

Nikdy netušil, že se do jeho obývacího pokoje vejde tolik lidí. Pak mu došlo, že místnost je mnohem větší a za oknem uviděl krajinu plnou vysokých stromů. Matahán rozdávala talíře, měla pořád ty dva, ale vznikaly z nich nové a nové, až zbyly ty dva poslední, které nechala pro něj a pro sebe. Pak mu vzala z ruky horkou zeleninovou směs a stejným způsobem každého podělila. Nepřipadalo mu účelné to nějak komentovat nebo se na něco ptát, společnost byla evidentně mírumilovná a nikdo nejevil známky neklidu.

Pokud jde o chleba, pro dva by to stačilo. Ukrojil krajíc a zarazil se. Neměl by se krájet nějakým obřadním nebo magickým způsobem? Jeden z hostů se docela nahlas zasmál, přistoupil k němu, vzal mu chleba i nůž z ruky a s přehledem se pustil do díla. Asi nějaký zvláštní typ anděla. Na rozdíl od Matahán působil velmi černým dojmem. V té chvíli si uvědomil, že celá ta společnost je vlastně dvoubarevná - černá a bílá. Tedy tím zvláštním způsobem -  ne že by postavy byly výhradně těchto odstínů, ale působily tak - buď černě nebo bíle. Dal si za úkol ničemu se nedivit. Třeba by je to znepokojilo, nebo nedej bože urazilo.

Ulevilo se mu, když ochutnal první sousto.  Pohoštění se nedalo nic vytknout a on se před společností neznemožnil. Jedli mlčky a soustředěně. Občas prohodili pár slov, ale on jim nerozumněl, i když slova dobře rozeznával, nechápal jejich smysl v této situaci. Když dojedli, položili talíře. Sledoval jak se jeden po druhém vznáší a splývá s původními dvěma talíři, které Matahán donesla. Asi to má nějaké pravidlo, protože každý ten zázrakem udělaný talíř letěl naprosto bezpečně buď do jednoho nebo do druhého původního, ve vzduchu se nikdy nesrazily a ani si nespletly cestu.

Jeden  z andělů, jaksi věkovitý, důstojný, se vztyčil, otočil se čelem k ostatním a majestátně pronesl:

"Bratři a sestry, zapalte oheň pro našeho hosta!"

Stěna se zase zavlnila a všichni se vydali mezi stromy. Ten, který krájel chléb, ho chytil za rukáv.

"Kytaru si vezmi taky, bude se hodit."

Vypadal dost přátelsky, také mluvil docela srozumitelně.

"To bude něco jako táborák?"

"Asi tak."

Černý anděl se na něj díval s jakýmsi pochopením, asi mu také četl myšlenky, jako Matahán. Opravdu se nedalo dělat nic jiného, než nechat všechno na nich. Byli to velmi zvláštní andělé. Vypadali trochu jako Indiáni, jenže ti vždycky hýřili barvami. Tihle neměli žádné čelenky z orlích per, dokonce vůbec žádné čelenky neměli, ani amulety a váčky s medicinou, ani třásně na rukávech. Ani zdobené mokasíny. Když se to tak vezme, vůbec nevypadali jako andělé, nazýval je tak jen v duchu ze setrvačnosti.

Ve snu se všechno děje trochu jinak, rychleji. Jako by ty nedůležité a nepodstané sekvence někdo vystřihl. Sen vypadá trochu jako film, na který se člověk nedívá, ale účinkuje v něm. Od filmu se liší tím, že se všechno děje přímo, nic se nezkouší. Tím je sen naopak podobnější životu.

U ohně mu nabídli čestné místo na kmeni stromu, kterých kolem hranice leželo víc. Vedle něj se posadil spřátelný hovorný anděl.

"Bratři a sestry! Přivítejte Toho-který-hraje-k-tanci."

A shromáždění vydalo sborové docela klasické "howgh". Takže to byli Indiáni. Otočil se k černému:

"Vy jste Indiáni?"

Pokývl hlavou, položil mu ruku na rameno a polohlasem pravil:

"Většinou ano. Já jsem třeba jejich bílý bratr. Možná ti připadám trochu tmavší, ale nedej se tím vyvést z míry. barvy nejsou jen to co znáš. Ber to jako vystoupení. Na podiu to taky musíš utáhnout."

To byla nakonec pravda. I když si repertoár nepřipravoval předem, dalo se to zvládnout. Publikum bylo přátelské a milé. Ten oheň byl vlastně na jeho počest, váží si ho. Hrál už v životě na mnoha místech a v mnoha zemích a vždycky to bylo neznámé. Každý národ má své zvyklosti, své konvence. Úkolem umělce je vždycky vydat ze sebe to nejlepší a nezklamat publikum. Rušivé vlivy musí zvládat, patří to k profesi.

Matahán se postavila před něj a natáhla ruce. Myšlenky se mu rozmlžily. Upřeně se díval na tepající předmět v jejích dlaních. Nevěděl jakým způsobem začal hrát a kdy se to stalo. Jeho vědomí se probudilo ve chvíli, kdy tóny kytary, zpěv a zvuky noční krajiny splývaly a prolínaly se. Místy asi i létal, protože koruny stromů viděl shůry. Nepátral po tom, proč tedy pořád zní hudba. Neměl důvod. Celé to bylo bez chyby.

"Matahán čtverá,
Matahán šera
Matahán
Matahán
Matahán"

"Matáhán pátý
Matahán já ty!"

To vytrysklo z něj, odněkud z hloubky, kterou v sobě vůbec nikdy netušil. Slova se rozletěla vzhůru. Stala se ptačím tělem a on se stal jimi.

"Matahán šestá
Matahán cesta!" zpíval černý.

Seděl v křesle a rozšířenýma očima hleděl před sebe.

Ještě pořád byl tou hudbou. Byl si jistý, že to nezmizí. Věděl co chce a skladba už měla reálný základ.