Matahán 6

Černá a bílá ... co vlastně obsahují? Potřeboval to pochopit dostatečně. Pak teprve je mohl zahrát.

Lidé si často myslí, že hudba vzniká díky jakémusi hudebnímu talentu. Tím, že někdo má hudební sluch, umí na něco hrát, nebo zpívat. Za důležité považují i nemít trému a umět se prosadit. Samozřejmě se hudební kariéra skládá z více součástí a chybí-li jedna, lze rozvíjet jinou. Ale jsou prvky, které vynechat nelze. Muzikant nemusí umět noty, nemusí vědět nic o teorii, trému může mít a dokonce to může být i velmi špatný člověk - pokud ale svou hudbou dovede strhnout a oslovit, společnost z něj hvězdu udělá. Umění je potravou duše a hudba pokrmem nejlahodnějším a nejžádanějším.

Za jednu z nejpodstatnějších fází vzniku hudebního díla považoval zvnitřnění prožitku. Zní to možná příliš odbornicky a suše, ale pro něj to byl základ. V takovém období hudba ještě neexistovala a její vznik nebyl vůbec jistý. Napadla ho třeba myšlenka, motiv - ovšem to ještě nebylo možné s ním vůbec nic dělat. Musel ho usadit uvnitř, najít nějaký bod nebo možnost, úhel pohledu, z něhož by si tou věcí byl bezpečně jistý a přijal ji jako součást sebe sama.  Pak už se něco dělat dalo. Protože hudba musí mít pevnou oporu.

V duchu si promítal okamžiky, kdy se v dlaních objevilo to bílé, kterým začala proudit krev. Tak tedy radost - pokus o to najít v sobě radost. Jenže jak s tím souvisí ta černá? Indiáni měli černé vlasy. Znal je hlavně z filmů, kde byli Apači oblečeni ve šatech z kůže, pošitých korálky... A z dokumentárních filmů, kde vypadali jinak. Ale černé vlasy měli, to ano. Bílý kůň ... hmm ... Indián asi nerad jezdil na bílém koni, aby nebyl nápadný.

Černá, bílá a červená byly tedy válečné barvy Navajů. Ale jejich války? Když se vydali do bitvy, pomalovali se těmi barvami. Asi před bitvou tančili - a ty barvy asi nějak souvisely s potřebou se protančit k životu. To, co se stalo s příchodem Evropanů, bylo jinak. Jmenuje se to genocida. Systematická a cílená likvidace vybraného typu člověka.

Bílé je světlo. Prostor, den. Černý je kámen, ale když se to tak vezme, tak cokoli, kde světlo není. Třeba jeho tělo uvnitř je černé. Ale na denním světle by většina orgánů byla červená. To je červenými krvinkami, které roznášejí kyslík. Člověk dýchá a tělo se hýbe, protože spousta maličkých červených buněk v něm to zařizuje. Tělo má modré nebo hnědé oči, bílé zuby. A lidé se rádi barevně oblékají. Co kdyby se oblékl do červené, černé a bílé? Třeba by ho to někam posunulo.

"Dost možná ano," řekl Černý, "ale možná také ne. Těžko říct, jestli něco takového dokážeš."

Stáli o okna, u té stěny, za kterou v jejich přítomnosti byla jejich vlastní krajina. V níž bylo lze být ptákem, běžet trávou mezi stromy, zpívat pro holubici a sedět kolem ohně. Černý, Matahán a Nejstarší. A ten promluvil jako druhý.

"Oblékáte šaty, pijete vodu a jíte potravu. Dýcháte vzduch, stavíte domy a vyrábíte věci. Nazýváte je svými a nectíte jejich skutečného tvůrce, ani jeho vlastnické právo. Nemluvím o vašem Bohu, mluvím o Zemi. Vzdálili jste se životu a skutečnosti. Barvy hovoří, stejně tak ptáci, stromy, skála. Ale nikoli k těm, kdo je nectí."

"Je to dítě," pravila Matahán, "Umí zahrát a probudit v těle touhu po tanci. Ale je bezradný jako všichni, kteří nikdy nehovořili s nikým a ničím jiným, než je člověk jejich druhu."

Nejstarší se otočil k Černému.

"Byl jsi nejprve Ten-který-vstoupil-mezi-stíny, po té Ten-kdo-tančil-tanec-žen a teď jsi Ten-kdo-zavrhl-vlastní-tvář. Mluvíš jeho řečí. Pověz mu svá slova. Ta naše ho příliš míjí."

A pak se oba rozplynuli.

Něco se blížilo a zároveň něco mizelo v nenávratnu. Jejich řeč byla hodně obrazná, hovořili o duši a on duši nepopíral. Jenže oni si tou duší byli jistí, velmi jistí, mnohem víc než on. Měli pravdu, že ho cosi z jejich slov míjí. Nedovedl to zachytit, ale věděl že ho to míjí a cítil že to je důležité. Nejstarší skutečně vypadal jako stín. Bílý stín s bílými konturami a mnoha odstíny bílé. A Černý byl naopak černý, s mnoha odstíny černé, černý jako bezhvězdná noční obloha pokrytá těžkými mraky. Přesto byly jeho rysy dobře rozeznatelné a zdaleka nebyl temný. Jejich barvy nebyly barvami, stejně jako krev nebyla ve skutečnosti krev, ale radost a život a Tanec mrtvých byl posledním zoufalým pokusem o život.

Obraz má vždy více možností interpretace. Byl zvyklý na to, že porozumění je věcí toho, kdo se na obraz dívá. Umělec sděluje, divák přemýšlí. nemá se do toho zasahovat, to umění nesvědčí. Oni však ve svých obrazech a příměrech trvali na čemsi jednoznačném, daném, neporušitelném. Chvělo se to ve vzduchu v jejich přítomnosti, nemuseli ani hovořit. To jednoznačné a pevné je jejich součástí a je to součástí čehokoli, jen člověk, dost možná jen současný a zdejší člověk, se tomu vzdálil a z jeho života se to ztratilo. Proto přetrvali. A proto zdejší lidé pomíjejí, odcházejí, nevracejí se a mizí.

"Černý je kámen vířící vesmírnou nocí. A bílé je světlo, které tou nocí letí. Když se setkají, může vzniknout život. Světlo kámen objeme a kámen mu dá všechno, co je schopen předat. Ale světlo nemusí obejmout a kámen nemusí nic darovat. Vznik života je jejich volbou. Když jsem přišel, muži tančili své tance a ženy své. Její tanec byl plný bolesti. Ptala se na to, kde se stala chyba a co způsobilo, že její život nesměl pokračovat. Šel jsem tančit s ní. Bylo to jediné, co jsem pro ni mohl udělat. Pak pochopila, že chyba nebyla v ní. Byla v nenávisti a chtivosti zabíjejících. Nic takového předtím neznala."

Černý se k němu otočil a zlehka, jakoby cosi odhrnul, přejel dlaní svůj obličej.

"Ale ty jsi ..."

"Právě to nejsem a nikdy nebudu. Protože jsem Ten-kdo-zavrhl- vlastní-tvář. Není důvod ji mít. Není pro koho."

A známá, příliš důvěrně a bezpečně známá tvář zmizela stejně tak tiše, jako se objevila. A on věděl, že tentokrát ji viděl opravdu naposledy.

"Když život v tvém těle vyhasne, je konec. Pohřbí tě, zasypou hlínou. Možná po tobě něco zůstane, možná ne, ale pokud ano, oni si to přivlastní. Už to není tvé. Nepatří ti nic. Dřív to bylo jinak, když odcházel starý, vyprovázeli ho. Je to potřeba, protože samotný člověk je bezbranný, spoustu věcí neví a neumí a právě společenství, do kterého patří, je jeho oporou a záštitou. Začali jste žít z ukradeného a zalíbilo se vám to. Přestali jste si být oporou a záštitou, protože se vám to zdálo pohodlné. Hlásáte jakéhosi jediného, vedete o něm matoucí a bezvýchodné debaty, které slouží jen k tomu, abyste ospravedlnili vlastní zločiny. Nelíbí se vám to a tak tvrdíte, že po smrti bude jakýsi ráj pro toho, kdo trpí mezi vámi. Ono to nakonec není není tak daleko od pravdy, protože když vypadneš z té podivné zlé hry, hůř určitě nebude. Předmětem vaší skutečné úcty jsou peníze. Nic jiného. Neradi to slyšíte. Ale když se podíváš na svět bez sentimentu - lidským společenstvím hýbou peníze. Bez nich jste bezmocní, nic nedokážete a nic neznamenáte. Peníze určují, co si myslíte a co děláte. Měříte jimi cenu člověka a života, podmiňujete jimi lásku i přátelství.

Černý se odmlčel a on neměl co říci. Nedokázal namítnout, že takto to není.

"Má to malou chybu - je to celé nesmysl. Nic živého kolem váš tuhle hru nehraje. V tom jedete sami a pravidla té hry jsou vězení, které úpěnlivě nazýváte královskou rezidencí. Je to jedna z tváří smrti - pro život jste dávno mrtví. už ho nejste schopni."

Zmocňoval se ho strach. Jiný než znal, protože obvykle se bál něčeho konkrétního, to co pociťoval teď, nemělo žádný uchopitelný důvod. Nebál se ani boha, ani svých hříchů, ani čehokoli, co dokázal pojmenovat. Někde uvnitř spadla jakási záklopka, závora či co, cosi se otevřelo a strach se odtud rozléval jeho tělem. Zřejmě tam vždycky byl, hluboko ukrytý a dobře zavřený,

"Tančili a vy jste jim podkopli nohy. Pokusili se protančit k životu a červená se přitom ztratila. Jedněm zůstala bílá, jiným černá. Podělili se o ty dvě barvy navzájem, protože toho byli schopni. Indiánský kmen se podobá víc vlčí smečce, než vašemu státu. Smečka musí hrát fér hru - jinak nepřežije. Je to její volba. Neexistuje tady žádné ministerstvo, které by to hlídalo a vydávalo zákony. Přeživší smečka prostě vždycky hrála fér hru. Vy fér hru nehrajete, cítíte se povýšeni nad všechno kolem. považujete se za neomezené pány světa. Nikoli ve smyslu správci a ochránci, ti kteří rozumí a se svěřeným majetkem hospodaří ve prospěch celku. Pro vás vládnout znamená beztrestně ničit, nenávidět, pohrdat. Nelíbí se vám, když s vámi tak jednají vaši vládci. Chcete jiné? Jaké jiné? Čestné a spravedlivé? Neúplatné? I kdyby se nakrásně objevil nějaký, vyřídíte si to s ním rychle. Postavili jste si bytelný kriminál - a tak utěšujete se pohádkou o tom, že přijde jakási Smrt, která vám oznámí, že jste si odseděli trest. Jenže bachař zůstane bachařem a práskač práskačem."

Neobhajoval se. Nemělo to význam. V podstatě souhlasil a tak trochu byl rád, že to řekl nahlas někdo jiný, protože on by se k tomu nikdy neodhodlal. A kromě toho, to podstatné mu stále unikalo. Jistota a klid jejich vědomí světa.

"Smrt má tolik tváří, kolik je lidí. Když se přiblíží, je potřeba se protančit k životu. To je celé. Budete tančit každý sám. Až zmizí všechny barvy - jakože zmizí bezpečně, včetně té červené, zůstane jen bílá a černá. V té chvíli jsi buď letícím světlem, nebo vířícím kamenem. Světlo které kámen neobejme, vyhasne únavou v neznámu. A kámen který se ve světle nerozzáří barvami, ustrne v bezživotí. Dokážou se vaši bílí dělit o své s vašimi černými? Stojíte o to? Umíte se vůbec o něco ještě s někým podělit? A ty -  jsi spíš černý, nebo bílý?"

Zmocnila se hu únava, těžká a ospalá. Sotva udržel víčka.

"Všechno je tvoje vlastní rozhodnutí. I to, jestli se ti zdají sny a o čem. Když se to tak vezme, nic jiného nejsme. Vůbec se námi nemusíš zabývat, pokud nechceš. Sny v reálném životě nemají valnou hodnotu..."

Chtělo se mu prostě spát. Dlouho, pořádně spát a probudit se někde jinde. Je to pěkně bláznivý sen, napadlo ho, sen ze kterého chci usnout a probudit se - kde? Kde vlastně? Ale nedokončil myšlenku, protože usnul.