Ptáci » Řád Pštrosi - Struthioniformes
.JPG)
Monotematický řád mohutných nelétavých ptáků s prsní kostí bez hřebene a se silně vyvinutýma nohama. Křídla jsou zakrnělá, neschopná letu. Mají dlouhé silné nohy s holeněmi neopeřenými a jen se dvěma prsty, které se podobají kopýtkům. Dlouhý krk a hlava jsou pouze jemně ochmýřené. Dalšími důležitými znaky jsou ztráta kostrční žlázy, zjednodušené opeření bez hnízdních nažin, dlouhý, z kloaky vychlípitelný penis a velmi jednoduchá úprava ústního patra. Dnešní zástupci deseti druhů jsou rozšířeni na jižní polokouli. Blízkými příbuznými byli ptáci moa z Nového Zélandu a epyornitidi ze severní Afriky a Madagaskaru
Počet vajec souvisí i s oblastí výskytu. V severní Africe jich bývá dvacet, v jižní i třicet a ve východní najdeme hnízda i s šedesáti kusy. Jedna samice může do jedné snůšky naklást nanejvýš 10 vajec, ale do roka může mít snůšek několik. Jako nejvyšší počet od jednoho kusu se uvádí 30 vajec. Inkubace trvá 35-84 dní, samec se na ní podílí větší měrou stejně jako na péči o mláďata.
Podle některých teorií byl pštros původně monogamní, ale po masovém odstřelu samců se kolem jednoho soustředí více samic. Jako podpora této tohoto názoru se uvádí skutečnost, že nejstarší samice se společně se samcem o snůšku stará a ostatní odežene. Ve dne hlídá vejce ona, buď na nich sedí, nebo je přikrývá pískem a v noci ji střídá její partner.
Nevyvinutá hrudní kost, na kterou se upínají svaly zajišťující let, je znakem, který mají společný s dalšími nelétavými ptáky. Dříve se díky tomuto znaku všichni společně řadili do skupiny běžců - Ratitae - latinské pojmenování je odvozené od rata=vor, prám, kterému se redukovaná hrudní kost podobala tvarem. Od nich se touto kostí lišili letci, Carinatae /carina=lodní kýl/
Pštrosovití - Struthionidae
Jsou to největší a nejtěžší nelétaví ptáci se zakrnělými křídly a naopak velmi silně vyvinutýma nohama, opatřenýma jen dvěma prsty, z nichž vnitřní je tlustý a silný. Na křídlech je zachováno 16 ručních letek. Plocha nohy, která přichází do styku s podkladem, je zredukována na minimum, takže pštrosi patří k nejrychlejším běžcům mezi ptáky. Krátkodobě jsou schopni dosáhnout i rychlosti 70km/h, při čemž dělají skoky až 3,5m dlouhé.
Jejich velikost, rychlost a výborný zrak poskytují dobrou ochranu před velkými šelmami. Pštrosi také nepotřebují pít vodu, získávají ji ze sukulentů. Mají i zvláštní schopnost, která umožňuje významně omezit ztráty vody za horka - dovedou zvýšit tělesnou teplotu až o 4,2°C a tím redukovat vypařování.
V izolovaných populacích ptáci jeví tendenci k monogamii, většinou vytvářejí ale hnízdní skupiny, v nichž teritoriální samec hájí území o rozloze 12-15 čtverečních kilometrů a hlavní samice se s ním páří a pečuje o snůšku. Vedlejší samice se mohou pářit i s jinými samci, ale většinou snůšku nevysezují. Do jednoho hnízda snáší více samic, ale inkubující pták jich obsáhne nanejvýš 19-25. Samice pozná vlastní vejce podle struktury skořápky a umísťuje je do středu hnízda, ostatní nechává na okraji a přebytek odstrčí stranou. Díky tomu bývá vysezeno asi 10% z celkového počtu vajec.
Tělesná teplota je pro organismus důležitá, je to jakýsi optimální stav pro chemickou rovnováhu. Normální teplota lidského těla je asi 36,8°C - pokud ji zvýšíme o 4,2°C, jde o dost nebezpečný stav, v němž se rovnováha bortí. Aby si tělo teplotu udrželo, koriguje ji různými způsoby. Nižší hodnoty zvyšujeme oděvem nebo pomocí pohybu a dosažení vyšších teplot se bráníme odpařováním vody. V horkých dnech to znamená její zvýšenou spotřebu. Pštros dokáže svou teplotu zvýšit, jeho tělo tedy nemusí odpařovat vodu a on nepotřebuje tolik pít.