Ptáci » Racci a počátek vědy

Larus ridibundus, racek chechtavý je obratný a bravurní letec. Zoologie není malá věda. Ani jednoduchá. Velmi dobře to chrakterizovala jedna moje známá, kterou si zde dovolím citovat: "Zvířátek je děsný hafo." Abychom se v tom vyzna,li, je to potřeba nějak uspořádat a tato snaha probíhá už hezky dlouho. Nechci tu vypočítávat, co sepisovali už staří Římané a Řekové a nechci rozebírat princip Linnéova systému, ani uvažovat nad nejnovější metodou, která živočichy zhodnotí podle genetických výzkumů. Když jsem psala ptáky do Salixu, bylo jich děsný hafo, každý se nějak jmenoval a nějak vypadal a nějak se choval. Některé skupinky měly zvláštní vlastnost nebo schopnost, která jejich příslušníky činila snadno zapamatovatelnými a psalo se o nich dobře. Ale to tu také nechci rozebírat.

Minulý týden jsem pozorovala u Vltavy racky. Myslím, že je většina z nás zná dobře a konkrétní informace o druhu najde velmi snadno každý, koho něco takového zajímá, takže je neuvádím. Napadlo mě přitom něco docela jiného. Zoologie - a jsem přesvědčena že stejně tak každé jiné vědecké odvětví - má kromě té odborné a někdy a pro někoho nezáživné části i ještě druhou, estetickou, která zahrnuje jevy jaksi vědecvky nepopsatelné, protože více než silně působí na naše city. Každý v tomhle může mít vlastní vkus, ten si navzájem neupíráme a tak bychom sotva takové hledisko považovali za objektivní. Ale důležitost mu upřít nelze.

Rackové zaletovali pro sousta velmi blízko, aby lapli kousek pečiva co nejdřív, dřív než kolega a dřív než zmizí ve vodě. Nápadně jemné  zbarvení těla a něžná kresba na křídlech se míhaly vzduchem, ľaik by asi těžko připustil, že ti s hnědavými křídly a výraznou kresbou na krovlách, letkách a se sytě černou jasně definovatelnou páskou na konci vějířovitě roztaženého ocasu jsou mladí ptáci. Na první pohled každého napadne, že to podle zbarvení musí být docela jiný pták.

Létají krásně. Jejich barvy jsou krásné, jejich pohyby jsou krásné, jsou krásní do nejmenšího detailu. A v té kráse nutně musí být obsaženo něco nesmírně důležitého. Považuji to za důležitější než zoologii, protože TO je její příčinou. Dříve než někoho napadlo, že by měl začít zvířata poznávat a uspořádávat do soustavy, ve které by se mohl vyznat, musel se na ně dívat a něco muselo způsobit, že se takový nápad dostavil. Že se pro něco takového rozhodl. Zoologie není malá a zvolit si jí jako náplň života nebo koníčka není jednoduché - musí to být nějak přitažlivé. Musí to bavit.  Pokud by šlo jen o to, znát zvyky možné potravy, nebylo by to tak složité. A nikdo by to nekreslil, nemaloval, nevyšíval, nesochal, nevyřezával. Nestávalo by se to božstvy.

Myslím, že TO se odehrává ve chvíli, kdy se díváte. Jen tak, potichu, s cílem vidět a rozeznat. Není potřeba vědět, co vidíte, není potřeba to nazývat, vidění se odehrává v soustředěném stavu mysli, bez potřeby obraz popsat. V tichu bezeslovna se v nitru /úmyslně to nijak nespecifikuji, protože se to odehrává skutečně v nespecifikovatelném nitru/ začne odehrávat jakýsi proces, snad by se to dalo nazvat pocity, ale asi to není zvášť výstižné. Možná je to jeden jediný pocit, dobrat se toho, co se děje v letu racků, co je to tak zvláštního a přitažlivého pro zrak v odstínu jejich těla, co to nutí zastavit se a dívat se, co způsobuje, že oči ulpí a nemohou se odtrhnout. V mysli se vynořují otázky, ale není možné je vyslovit, chybí slova. Kdyby to šlo, bylo by možné uvažovat nějakým směrem a něčeho se dobrat, ale ani to nejde a otázky se míhají stejně jak jako ptačí křídla. Dost možná stejně jako ona mají zbarvení nebo kresbu...

A když rackové odlétnou a vlastně už tu nejsou, pořád někde zůstávají, někde nějak létají a vám je jasné, že to nespecifikovatelné nitro bude nejspíš daleko nespecifikovatelnější, než jste si mysleli ještě před chvílí, protože ti rackové zůstali v něm. Nějak, neznámo jak, ale určitě. A je s nimi potřeba něco udělat, protože jsou to jaksi vaši osobní ptáci - takhle si myslím, že začala seriíozní věda. Jakákoliv.