fauna - zvířata » Kája a já - Reflex zvaný podmíněný

 

Náměstí I.P.Pavlova není na první pohled ničím nápadné. Jsou v Praze místa mnohem romantičtější a tajemnější, kde straší teba bezhlavý rytíř a onehdy jsem četla, že jeden sloup Nuselského mostu prý vykazuje jakési podivné energetické jevy. Možná jednou někdo zjistí, že i tramvajová zastávka na Pavláku cosi intenzivně vyzařuje a potemnělými schody do metra se táhnou geopatogenní zóny. Prozatím, pokud je mi známo, nikdo takovou věc nezkoumal. Nebo to přinejmenším nesdělil lidstvu. Ani já jsem tam nikdy nic nenormálního neshledala. Jezdím tudy denně do práce, obvykle tu přestupuji na metro, když jedo do ZOO nebo k rodičům na návštěvu a stavuji se v bistru na chlebíček. Nejsem pověrčivá, ani se nebojím strašidelných domů ani hřbitovů, ale pokud jde o Káju, tohle místo s ní dobrovolně nenavštívím, dokonce i nátlaku bych se bránila dost vehementně.

Jak už jsem řekla, přestupuji tu na metro, pokud jedu k rodičům. Bydlí na Jižním městě, hezky daleko a není nijak jednoduché cestovat takovou dálku se psem, zvyklým na pohyb bez obojku, bez vodítka a samozřejmě bez náhubku. V metru aspoň některé tyhle sounáležitosti mít musí. Alternativní možností je nacpat ho do tašky a nechat vyčuhovat hlavu, což v tomto případě znamená vláčet 11kg živé váhy, v nejlepším případě v pouze mírném pohybu. Pobyt v tašce taky není to pravé psí ořechové. V metru samotném pak vládne skrumáž pachů a zvuků, která může způsobit leccos, při čem panička vypadá jako blbec, který neumí zvládnout domácího mazlíčka. Samozřejmě jsou psi, kteří městskou hromadnou dopravu mají v malíku, zvuky na háku a pachy dávno prozkoumané. Kája k nim nepatří a 11kg živé váhy lze utáhnout, takže jí na to nezvykám. 

Toho roku o vánocích jsme se společně vydaly na návštěvu. Metro bylo pěkně prázdné, pachů nepříliš a všechno probíhalo harmonicky. Rozdali jsme si dárečky, já jsem uhlídala Karolínu bystře šmírující kolem poživatin, takže nesežrala nekontrolovatelně žádný nesmysl, po kterém by mohla v nejméně příhodném okamžiku obšťastnit okolí nechtěnými produkty zmateného metabolismu, já jsem sbalila rodičovskou výslužku a vydali jsme se domů. Počasí bylo přijatelné, žádná vánice, žádné závěje ani fujavice, psová poletovala kolem mě a očichávala neznámý prostor potěšena dlouhou procházkou. I do metra jsme nastoupily v úplné pohodě. Vlak byl ještě o něco prázdnější, psová o něco unavenější, takže se stulila na sedačce. Vysloveně vánoce, svátky míru a pokoje. Po té, co jsme stejně hladce vystoupily na Pavláku a čekaly na tramvaj, nedaly se očekávat žádné komplikace. Tramvaj zvládáme, tou jezdíme poměrně často a celkem jsme si už zvykly.

Podotýkám, že v té době bylo Káje tak 5 let a s pouličním ruchem se setkávala pravidelně po celou tu dobu.

Na kolejích se místo tramvaje objevila sanitka. V akci, takže signalizovala známým majáčkem a sirénou, aby se řidičstvo přizpůsobilo situaci. Kája se zamyslela, zaujala stanovisko, vyskočila mi do náruče a začala výt. Vytí neuvěřitelně dokonale kopírovalo sirénu. Lidem to připadalo docela veselé, protože podobnost byla unikátní, Kája se třásla, já balancovala s vánoční výslužkou, batohem a psem, který se mi šplhal na ramena a usilovně dával najevo nesouhlas se světem v těsné blízkosti mého levého ucha. Konec s pohodou, psa v tomhle stavu dovléct do tramvaje a absolvovat cestu v klidu je naprostý nesmysl. Následovaly minuty nejvyšší bdělosti a neuvěřitelného stresu - protože teď byla možná i nekontrolovatelná hromádka, loužička či žaludeční nevolnost. Při pomyšlení na tuhle eventualitu v tramvaji v kombinaci se zavazadly na zádech i v končetinách mě obcházely mrákoty. Ale dojely jsme bez tragédie. Pár dní trochu dávala najevo, že prodělala dramatický šok, ale dost možná jen bystře pochopila, že jako smutný ubohý frustrovaný pes spíš vyloudí linecké kolečko nebo vanilkový rohlíček.

Až potud je to normální. Normální je i to, že nějaký čas reagovala na zvuk sanitky, který tu a tam k našemu oknu přece jen dolehne, Trochu se třásla. A nepíšu to proto, že bych chtěla kritizovat řidiče sanitek, jejich profese je také normální a siréna jakož i náhlé příjezdy k ní neodmyslitelně patří.

Příští vánoce jsme jely opět navštívit mé rodiče. Pokud očekáváte, že vám teď sdělím, jak se situace doslova a do písmene opakovala, jak jsme vystoupily na Pavláku, čekaly na tramvaj a objevila se sanitka, ... tak čekáte správně. Jo. A stály jsme na tom samém místě. Jo. Jen to stanovisko zaujala Kája jaksi rychleji, jako by ... reflexivně.

Podle mého názoru je to dílo I.P.Pavlova. Nepokojná duše zřejmě i v očistci bádá a snaží se vyzkoumat to s těmi podmíněnými reflexy. Nechť odpočívá, potažmo bádá v pokoji - ale ... nejméně potřebuju psa s podmíněným reflexem vytí při průjezdu sanitky! Notabene v bytě na Plzeňské, kudy vede známá trasa do Motolské nemocnice.

A tak jezdím přes náměstí I.P.Pavlova do práce, stavuji se v bistru na chlebíček, přestupuji při návštěvě ZOO a obhlížím šatičky ve výlohách. Sanitky se tam v mé přítomnosti neobjevují, natož aby houkaly. Ale já se nenechám ukolébat klidem. Vím moc dobře, co by se stalo, kdybych se tu objevila s Kájou - tam, tam u první výlohy prvního obchodu, u východu z metra na zastávce směrem na Řepy. 

Kdepak, doktore Pavlove, nás dvě sem už nikdo nedostane!