fauna - zvířata » Kája a já - Operace

Náš dům nepatří k nejnovějším. No - vlastně je dost letitý, a je to znát na každém kroku. Kromě stoupaček pravidelně vypovídajících službu a hojně oprýskané omítky má i mnoho dalších příznaků věkovitosti. Zvenčí i zevnitř. Když přichází návštěva, nemívá pocit bezpečnosti a obvykle charakterizuje své pocity slovem strašidelný. Svého času si dům oblíbily nekalé živly. Když jednou nahlédly do všech bytů v nejvyšším třetím patře - aby nemusely chodit dvakrát - přibylo psích obyvatel. A nepsí domácnosti si přestaly stěžovat na štěkot, rezonující ve vysokých stěnách starodávné chodby. Jen ať štěkají, zlatíčka naše!

Mrchy jedny zlodějský ...

U nás jsou tři a dole o patro níž stejný počet - všechno čistokrevní inteligentní voříšci - v přízemku jeden pěkně velký dalmatin. Štěkají a v domě je klid. Domácnosti s dětmi své ratolesti informují o tom, že pejsek je hodný a hezky štěká, a když se při návratu z procházky zatoulá k sousedově ledničce, protože je náhodou otevřeno, je pozdraven a dostane něco dobrého. Takový psí ráj.

Kája tu už obětavě a pilně štěká víc než deset let, pamatuje i Jonáše a Lucinku, párek jorkširáčků obdařivších tento svět mnoha čistokrevnými potomky, Betynku číslo 1 i Rexíka, který se odstěhoval k babičce na venkov a zdržel se tu jen pár týdnů. Má už svůj věk, je do vlastně důstojná dáma.

Ta boulička na krku se mi nelíbila. Byla tam sice víc než rok, jenže se mi začala zdát nějak větší. Sestra před pár týdny zjistila psové rychle se zvětšující nádor, už se smiřovali s nejhorším. Odhadované náklady poněkud přesahovaly možnosti rodiny s dvěma dospívajícími mládenci a tak se částečně brečelo a částečně shánělo cokoli - nádor byl dost veliký a lékařúm se ke všemu zdál dost problematicky operovatelný. Dostala tip na mimopražského veterináře, je prý levný a neobyčejně schopný, Pacientku mu dovezli, on jí za půl hodinky vrátil spící a zašitou a rodinný rozpočet také neutrpěl c+tší újmu. To všechno byly dost zajímavé důvody proto, abychom se na podobný výlet vydaly i my s Kájou.

Sestra nás tam dopravila, ukázala, kde se můžeme vyvenčit a jakmile odočkovali ušatého pacienta před námi, došlo na lámání chleba.
"Já bych to odoperoval, ale rozhodnout se musíte vy," pravil psí pan doktor.

Souhlasila jsem a odmítla nabídku, abych strávila čas operace venku. Po urputné rvačce a injekci Kája rychle usnula a nad stolem se odehrávalo to se skalpelem, různými vodičkami a sešíváním. Zhluboka jsem dýchala a prohlížela si prostornou ordinaci s obrovským veterinářským stolem, spoustou vzrostlých sukulentů a tropických rostlin. Po půlhodince mi vrátily spící pusinku Káju, zaplatila jsem sympatickou částku a vyjeli jsme domů. Sestra obdivovala mou solidaritu - oni absolvovali operaci v rodiné formaci a čas trávili venku na čerstvém vzduchu.

Byl večer, na nebi se mihotaly hvězdičky a směr k městu naznačovalo vzdálené pouliční osvětlení. Na zadní sedačce jsem Káju pečlivě upravila a bedlivě sledovala, zda se nekodrcá nějak nepatřičně, zda pravidelně dýchá a jestli má tlapky i hlavičku v anatomicky příznivé poloze. Jen aby se nám probrala bez komplikací! No nic, za 14 dní už o tom nebudu vědět...

Ještě dřív, než jsme stačily dorazit do kulturní osvětlené krajiny na okraji velkoměsta, v temnotě podzimního večera pod vysokými korunami jehličnanů se to stalo. Kája nepatrně pohnula hlavičkou a vydala ZVUK. Zavyla není to správné slovo. Sestra se zarazila a zpomalila a pak zařvala:
"Ježišmarja, co to dělá?"

ZVUK trval. Bylo to něco mezi úpěním duší v očistci a stonem zoufalé meluzíny, trochu to připomínalo hodně kreativního hejkala s mimořádnými hlasovými možnostmi. Nedalo se to zastavit, protože Kája nereagovala, měla zavřené oči a tuhle věc dělala spíš jen tak na půl úst. Na okamžik utichala jen při nádechu.
"Nevím, tohle ještě nikdy nedělala. Asi se probírá," hulákala jsem, aby mě sestra na sedadle přede mno slyšela. Pokud vím, nedělal to ještě žádný pes a nenašla jsem ani zmínku o podobném jevu nikde v literatuře.

Po několika kilometrech Kája ztichla. Les vystřídaly ovocné stromy, tmavou silnici osvětlená dálnice a dálnici spleť pražských uliček. Dorazily jsme domů. Sestra mi ještě odemkla vchodové dveře, nahoru už mě neprovázela, Kája je štíhlá dáma přiměřené velikosti i hmotnosti, nebylo to potřeba. Rozsvítila jsem a vydala se s tvrdě spícím psem do druhého patra. Kája v mém náručí nepatrně pohnula hlavičkou a ... dům zaduněl! Jen několik málo sekund stačilo k tomu aby přátelé nejvěrnějších přátel člověka vyrazili zjistit situaci. U nás nikdo psa týrat nebude! Několikrát jsem hlasitě odpovídla na hlasité otázky, že Kája se takhle probírá z úspěně provedené operace a začalo mě mrazit - štěkání se respektuje, ale tohle? A navíc je to neovlivnitelné! V duchu jsem počítala domácnosti s malými dětmi.

Před dveřmi bytu Kája umlkla a mně se ulevilo. Naštěstí bylo společensky přijatelné zmizet v bytě co nejrychleji, pacient přece potřebuje klid na lůžku.

Upravila jsem jí na zemi deku, naaranžovala do pohodlné pozice, to stvoření se nenamáhalo otevřít ani půl oka a chrupalo. Tak a teď se konečně v klidu najím! Postavila jsem na kávu, rozkrojila housku a namazala ji máslem, hladová a vystresovaná jsem se otočila pro talířek. Za mnou seděla ve známé pozici Kája, urputně se snažící udržet balanc na dosud nejistých nohou, s očima dokořán upřenýma na housku s máslem! První sousto s máslíčkem putovalo do milované tlamičky a Kája pochopila stav věcí.

Povzdychla jsem si. Následujících 14 dní se v mé domácnosti bude neomaleně profitovat z toho, že rekonvalescent potřebuje pohodu a příjemné podmínky proto aby se uzdravil řádně a bez následků. Bude se tu škemrat a sežere se mi všechno jen trochu zajímavého, budou se ignorovat moje názory a granule, bude se mi lézt na polštář, nedá se pokoj, venku se bude courat kudy chce pes a nikoli panička. Ach jo! Vzala jsem si na to týden dovolené.

Z chodby ještě doznívaly hlasy sousedů...