Etologie » Víme, co vidíme?
Televizní kamera vytváří obraz tak, že převede světelné signály na sérii teček, z nichž se obraz skládá. Jeden signál se stává odpovídajícím bodem ve výsledném obrazu. Náš zrak pracuje ale trochu jinak, to co se odehrává v našem mozku, není tak krásně jednoduché. Vypadá to, že některé části mozkové kůry dobře rozlišují vodorovné linie, jiné svislé, další zase třeba rozhraní objektů a podobně. Tím získáváme velmi komplexní soubor údajů o svém okolí, daleko dokonalejší než ty nejlepší počítače.
Lidské oko je poměrně složitě zkonstruované. Zorničkou vstupuje do oka světlo, které je zaostřeno pomocí čočky, takže dovedeme vnímat různou vzdálenost předmětů v okolí. Dva druhy buněk citlivých na světlo mají různou funkci - tyčinky se uplatňují při malém osvětlení, ale o barvách nám toho mnoho neprozradí. Tři druhy čípků naopak podle své specializace vnímají červené, modré nebo zelené světlo. Jejich veliké molekuly absorbují fotony a posílají impulsy do zrakového nervu. Zde dochází k vyhodnocení informací a teprve poté "vidíme". Impulsy mohou být pokaždé stejné, ale vyhodnocení závisí na různých okolnostech. Osvětlení barevnost zkresluje a při určitých kombinacích barev vznikají zvláštní efekty, které objektivně neexistují. Také stav naší mysli a momentální nálada ovlivňují viděné. Víme, že voda "je" modrá, strom zelený, slunce žluté a snadno to "vidíme", ale tímto poznatkem neovlivněný fotoaparát nás snadno vyvede z omylu. Naše dobré citové rozpoložení činí svět kolem nás barevnějším a zářivějším, při špatné náladě všechno kolem jaksi šedne.
Svět, který vidíme kolem sebe není jediný možný a konstrukce našeho oka není jediným pokusem, jímž živí tvorové své okolí vnímají. Barvy například nemusí rozeznávat každý. Dokážou to kromě nás také ptáci, žáby, ještěrky - ale nikoli psi. Oko hmyzu je zase tvořeno velkým množstvím velmi malých čoček, které jsou poskládané těsně vedle sebe. Vážky jich například mohou mít v každém oku i více než 20 000. Každá čočka soustřeďuje světlo na individuální receptor, takže hmyz vnímá svět jakoby poskládaný z překrývajících se skvrn. Podrobnosti samozřejmě nerozlišuje tak dobře jako lidé, ale zato lépe zaznamenává pohyb, což je pro jeho způsob života užitečnější.
Přestože víme o konstrukci hmyzího oka hodně, na mnoho otázek nejsme schopni odpovědět. nedokážeme s jistotou říci, jak vlastně hmyz svět kolem sebe skutečně vnímá. Víme sice, že včela vidí pohybující se osobu na vzdálenost několika metrů, ale nevíme zda je to pro ni pouze pohyb siluety nebo zda dovede podle tvaru rozeznat, jde li o člověka nebo například o koně. Některé ploštice vnímají ultrafialové záření a mají rády žlutou barvu, zato modrá nebo červená je nijak nezajímá. Nevíme, zda vidí barevně nebo černobíle. Můžeme zkonstruovat podobnou soustavu mnoha čoček, která je hmyzímu oku podobná, ale nevíme to nejdůležitější - jak mozek hmyzu vyhodnotí získané informace. Teprve výsledek tohoto hodnocení je skutečným obrazem okolního světa a pro nás zřejmě zůstane tato základní skutečnost ještě dlouho záhadou.