rorýsi
Zvuk zvonků nebe protíná.
Co ví a na co vzpomíná,
když pod oblohou krouží se?
Je jaro, vítám rorýse.
Čas létem letí k podletí
tak dlouho, až se doletí,
kde dráha letu lomí se
a rorýs potká rorýse
Svět rorýsů se nemění.
Jsou křídla, vítr, kamení,
v kamení malé rodí se,
v letu se stává rorýsem.
Když zima k jaru utíká,
vím že je někde Afrika,
kde ke zvířatům modlí se.
A já postrádám rorýse.
Pak v té nejzazší poloze
zdvižené hlavy k obloze
uslyším: Nebe porýsuj
křivkami letu rorýsů.