a to ostatní... » Podzimnice zákeřná
Navštívila mne. Nečekaná, nežádaná, otravná a protivná, na nejvyšší možnou míru.
Říkám jí Podzimnice zákeřná. Je to něco mezi neviditelným virem a démonskou upířicí. Vypadá jako těžká šedá olověná deka, zaplácne člověka, tělo ztěžkne - což by se ještě dalo zvládat. Ale ony ztěžknou i myšlenky. Pohybuji se jako želva, myslím jako želva a život, místo toho, aby zpomalil taky, běží si svým tempem dál.
Ráno se v nějakou rozumnou dobu vyhrabat z postele, dovléct tělo k pracovní židli a zoufalecky počítat, kolik mi ještě zbývá do padla.
Kde jsi, optimistická nálado? Kam jsi zmizel, můj smysle pro humor? A to nemluvím o espritu, šarmu a jiných vlastnostech, které žena potřebuje vykazovat kam se vrtne. V tomhle stavu je klidně možné vyrazit mezi lidi, aniž si nahodím nějaký snesitelný ksictík na tu strašnou věc, co mám zepředu na hlavě.
Když se snažím ze sebe vyrazit něco kloudného, nejen že je to dřina pro četu galejníků, ale ty výsledky! Naplňují mne nihilismem...
Čokoládová kůra končí pálící žáhou a postavit se na váhu v tomhle duševním stavu je nesmysl. Stačí samotný fakt, že kalhoty jsou nějak těsnější. Jo, pohyb! Hezká věc, ale to bych nesměla vážit deset tun...
Provozuji všechny známé vymítací rituály, koukám do světla, piju čaje, hraju pasiáns - to je ještě tak jediné, co intelektuálně zvládám - žaludek hlásí přechod na nouzový režim. V hlavě mám ultratěžké nehybné prázdno a když se pokusím o nějakou činnost, obvykle něco rozbiju. Koordinace pohybů je hluboko pod bodem mrazu. Hlavně pomalu a trpělivě...
Koukám na svatby pana Voka. Miloš Kopecký je mé oblíbené antidepresivum, hluboce spřízněná duše, kterou to navštěvovalo také. A tak koukám a říkám si, že jak to přišlo, tak to odejde, deka spadne, zas nebude... I k němu to přicházelo, posléze odcházelo a nechal tu po sobě leccos kvalitního.
Zvoní telefon.
Kamarádka, hluboce spřízněná duše. Navštěvuje ji to také. Vedeme pro nezasvěceného vysloveně depresivní debatu o svých momentálníéch pocitech a navzájem si gratulujeme k tomu, že jsme ráno vstaly, absolvovaly cesltu tramvají, přežily den... a opakujeme jedna druhé, co musíme dělat, aby to přešlo a jak je důležité podívat se na to s optimismem.
Tvůrčí nálada se překlopila do pěkné krize - ježkovy voči, kdo tohle asi tak bude číst....
*******
Skutečně to někdo četl. Když jsem svůj zoufalý podzimní výkřik zveřejnila na PP, objevilo se pár radostných ohlasů hluboce spřízněných duší. Navštěvuje je to také...