flóra - rostliny » Tis červený - Taxus baccata
Tis je v našich lesích vzácný, netvoří samostatné souvislé porosty a netvořil je ani nikdy v minulosti. K životu potřebuje stín a proto se mu daří ve 
společenství vyšších stromů, nejraději listnatých, jako jsou habr, javor klen, buk nebo lípa. Červené tisinky jsou velmi dekorativní a svěží zeleň po celý rok lahodí oku. Když zasadíte tis, nestane se vám, že by za nějaký čas požadoval příliš místa nebo vrhal nevhodně velký stín. Nevypíná do výšky, deseti metrů u nás dosahuje asi až ve 120ti letech, je to náš nejpomaleji rostoucí strom a první místo mu náleží i pokud jde o dlouhověkost. Často se s ním setkáme v parcích, zahradách a na hřbitovech.
Dříve i u nás rostl hojně a ve středověku byl ve velkém množství využíván. Z jeho tvrdého houževnatého a pevného dřeva se vyráběly zbraně, zejména pro výrobu nejkvalitnějších luků. Když pominula tahle potřeba, začalo se dřevo používat i jako stavební materiál, na nábytek i na drobnější dřevěné předměty. I když je vytrvalý a otužilý a nemá zvláštní nároky, musel ustoupit člověku a jeho lesnímu hospodářství.
Zdlouhavý růst vyniká právě ve společnosti jiných dřevin, tisoví jako by se v běhu času neměnilo. Zatímco v jeho okolí je vše v pohybu a vývoji, střídající se roční období zbarvují listí všemi možnými barvami, stromy mohutní, padají nebo je lidé porazí a vysadí nové, temná hladce lesklá zeleň tisu podléhá docela jinému rytmu. Může dosáhnout dost úctyhodného věku, podle odhadů až 3000 let. Ačkoliv ani to není jisté, protože v případě této zvláštní dřeviny nelze tak snadno odhadnout věk podle letorostů. Tato metoda je jinak hodně spolehlivá, s úspěchem se používá i v případě velmi starých trámů nebo u zkamenělého dřeva, jenže dřevo tisu je husté tvrdé a jednotlivé kmeny často srůstají.
Tis není povahou vůdčí dřevina, ale má velmi zvláštní vlastnosti. Dá se říct, že neobvyklost a podivuhodnost po všech stránkách je základem jeho 
charakteru. Především je jedovatý, jehličí, kůra, dřevo i semena obsahují alkaloid taxin. Jediné co je na tisu poživatelné a zároveň nejkrásnější, jsou červené dužnaté míšky, ukývající semena. Jsou sladké, to mohu potvrdit z vlastní zkušenosti a chtěla bych dodat, že sladké velmi zvláštně, je to jemná chuť jakoby z jiného světa. Ptáci mají tohle oplodí rádi. Srnčí i jelení zvěř tisy i okusuje, při malých dávkách si na jed zvyká a nevadí jí.
Jedovatost tisu byla známá už ve starověku, byl považován za čarodějnou rostlinu, používalo se ho jako léku proti hlístům a jako abortiva. Lidé ho spojovali se smrtí. Říkalo se, že kdo usne pod tisem, už se nikdy neprobudí. A jaksi patřil k onomu světu, dodnes ho najdeme běžně na hřbitovech. Hodí se sem, je tichý, vážný a důstojný, je v něm nevtíravá měkkost a něha, tak trochu je z něj cítit, že má zvláštní, člověku neznámý, ale pro bytí velmi důležitý úkol.
Zatímco lípu nebo dub můžete obejmout, u tisu je něco takového jaksi nepatřičné. Asi by to ani nemuselo být bezpečné, mohlo by to způsobit vyrážku. Tis vlastně nemá kmen, který by se dal objímat, je takový křivolaký nízký, skoro keř. A kdybych to někdy zkusila, spíš by tis objal mne, já bych se musela nějak stočit podle jeho kmene, schoulit se pod měkké poddajné jehličí...