flóra - rostliny » Babyka, psí víno a vílí závoje
Babyka na podzim vypadá jako shluk zářivě žlutých hvězd na sytě zeleném nebi. Usychající listy vystupují velmi ostře na temnějším pozadí ještě zelených, jejichž obrysy splývají. Jasná, optimistická, životaplná hra barev, pronikající dechem do pohybu těla.
Podzim je časem uskutečněného a hotového. Je dozrálo a připraveno, nejen plody a nejen poživatelné. Také barvy zažívají své finále. Zeleň uskutečňuje veškeré myslitelné možnosti a odstíny, jasně je navzájem odlišujíc. Počasí je k očím laskavé, letní žhavé přesvětleno ustoupilo klidnému průzračnu babího léta, v němž se lze dívat dlouze a o viděném přemýšlet, aniž by bylo třeba mhouřit oči pod nátlakem paprsků.
Pokud jde o to, co kolem sebe vidím, vnucuje se jako první a nepatřičně neodbytně slovo nepopsatelné. Což je do značné míry pravda, neboť řeč slov není řečí barev a ti, kdo se pomocí barev vyslovují, zase slova nepotřebují. Nicméně to kolem sebe cítím velmi silně, vidím to velmi zřetelně, vdechuji to a do mého života to patří bezezbytku a neodmyslitelně.
Plot, okolo kterého jsme procházely, tedy my dvě, Kája a já, byl pohádkově porostlý bíle rokvetlými keři. Několik metrů jemného bílého závojíčku, na tiché zeleni vyvolávajícího dojem jarní rozkvetlé třešňové aleje - teď na podzim navozuje intenzivní pocit, že ho tu asi nedopatřením zapomněly víly. Najednou to trochu začervenalo a místo vílích šálů visely ze sytě hnědých dřevěných planěk girlandy psího vína. Intenzivní kaskáda červených od oranžové po fialově rudou a drobné hrozníčky temně modrých bobulek, pak chvíli jen plot, jako by si po tom barevném šoku potřeboval odpočinout a zase pár metrů vílího závoje. Přešla jsem na druhou stranu chodníku, odkud byl na celou tu kompozici dokonalý výhled a dívala se.
Pominu-li existenci kalendáře a rozumu, který už ročním dobám vymezil jasně stanovená místa v čase a spolehnu-li se pouze na to, co vidím, pak se tu ocitla část podzimu mezi dvěma několikametrovými jary, což je vlastnost útvarů popsatelných barvami, nikoli daty.
Takové popisování skutečnosti se bude leckomu zdát přinejmenším nepřesné. Data, hodiny a jiné způsoby čísel jsou už dávno ověřenými orientačními body, okolo nichž se mysl lidská snaží shromažďovat poznání a nepovažuje za možné jen tak místo nich zavést jako soustavu souřadnic barvy. Zato mně to konečně připadá dokonalé! Barvy na rozdíl od čísel poskytují mnohem více svobody a to, co vidím a vím kolem sebe já, popisují nanejvýš výstižně. Klidně obětuji pořádek v čase za svobodu barevného bytí v prostoru, kde předtím i potom jsou poněkud hypotetické termíny.
Pak jde o to, je-li popsatelné sdělitelným. Nemyslím srozumitelným. Barvy jsou srozumitelné samozřejmě. Sdělitelnost ale závisí i na existenci někoho, kdo sdílet chce. Příroda promlouvá už tak dlouho - je člověk ochoten její pravdu sdílet? Barvy hovoří i o zániku a umírání člověkem způsobenými a o tom mluví přece i slova i čísla i lidské nemoci.
Možná to vše patří mezi skutečnosti lidskému vědění nepřístupné. Jsou-li to skutečnosti klíčové, nezbytné pro přežití člověka, je to zlé.