Literatura » John Erskine - zajímavé životopisy

Nezbedný mistr balad - dílo, do které se může pustit jak příznivec hodnotné četby klasické, tak čtenář holdující příběhům akčním, erotickým i těm, při nichž běhá mráz po zádech. To vše v jedné poměrně útlé knížce, jejíž docela podstatnou část tvoří verše. Jestli máte dojem, že je to prazvláštní všehochuť - tak možná máte pravdu, ale zdaleka to není věcí autora.

Hrdinou knihy je totiž o Francois Villon - který to jednak celé prožil a jednak to docela srozumitelně a podrobně sepsal ve své básnické závěti. Žil v první polovině 15. století, netušil, že jednou bude světovým klasikem a termín villonovská balada bude označovat literární útvar, s nímž se budou jeho následovníci potýkat, aby osvědčili svůj talent.

Villon baladu vymyslel a dost jich napsal. Jejich zásluhou se stal věčně živým klasikem a kromě toho mu ještě za jeho života dokázaly zaobstarat obživu, střechu nad hlavou a přímluvu, která ho zachránila před rukou katovou. Pochopitelně se také komusi nelíbily a tak zaobstaraly i problémy.

Erskin příběh pojal minimalisticky - samozřejmě cosi domyslel, ale vůbec ne moc. Do značné míry nechal v kontextu děje hovořit hrdinovy verše, které děj báječně dokreslují. Villon psal o tom, co žil - o strachu před mučením, o lásce ke své matce, o prostitutkách a zlodějích, dovolával se milosrdenství svých mocných příznivců - a to všechno jako velmi původní básník s citem pro zvuk a hravost své mateřštiny.

Ono by se o té knížce dalo psát ještě dlouho v superlativech a stejně tak o jejím hrdinovi. Ale to nechci - jen jsem vám chtěla říct, že je to jedna těch, které byste rozhodně neměli minout.

Soukromý život Heleny Trojské je mé druhé oblíbené dílo Johna Erskina. Ano, pojednává o krásné Heleně - a jestli myslíte, že půjde o nějaký eroticko válečný román tak nikoli. Dobrodružství tam moc nenajdete.

Stárnoucí Helena je pořád k světu a tak jí Meneláos nezabil ale přivezl zpátky domů. Místo aby mu byla vděčná, jak očekával, chová se nepřístojně - neustále má nějaké podivné názory, odmítá zachovávat dekórum a říká nahlas, co si myslí. Umí dobře mluvit a tak se s ní nedá dost dobře diskutovat. Celá kniha je vlastně o tom, kdo Helenu má a nemá rád a co si kdo o ní myslí a co si myslí ona o kom. Helena dorazí do paláce a od té doby už se jenom polemizuje o životě.

Básnické licence je v tom asi hodně. Vlastně nevíme ani přesně, jestli taková Helena existovala doopravdy, natož abychom tak dopodrobna znali její životní filosofii a postoje.

Knihu doporučuju opatrně. Část čtenářů zřejmě skončí zpitomělá a navztekaná jako Meneláos, protože se v šíři Helenina intelektuálního a filosofického záběru ztratí - jako Meneláos. Ta druhá část, k níž patřím i já, se zaraduje nad tím, jak zevrubně a důkladně si hrdinka svůj život promyslela a jak pěkně, logicky a podrobně to umí vysvětlit každému.

Co mě na knížce vysloveně zarazilo a co považuji za pozoruhodné - to, že průřez duší upovídané filosofující krásky tak věrohodně napsal muž.