Literatura » Jack London = Martin Eden
Jacka Londona si asi každý spojí s Bílým Tesákem a dobrodružnou literaturou. Asi jsem někdy něco takového četla, ale není to moje parketa, takže vím jen tak letmo, oč tam asi jde. Tu knihu, kterou si s ním spojuji já, tolik lidí nezná. Je v jeho tvorbě trochu vyjímečná. Četla jsem ji poprvé někdy ve čtrnácti, doslova jedním dechem. Pak jsem se k ní vrátila po létech a zjistila, co všechno mi nutně muselo uniknout, protože ve čtrnácti ještě schází mnohé životní zkušenosti.
Hrdinou románu Martin Eden je - jak jinak - Martin Eden. Primitivní, téměř negramotný námořník, se zamiluje do kultivované dívky a rozhodne se postoupit ve společenském žebříčku na její úroveň, aby si ji mohl vzít. Na první pohled to vypadá jako příběh o lásce, ale zdaleka tomu tak není.
Román obsahuje hodně autobiografických prvků. Eden se chce stát spisovatelem a čtenář se stává svědkem jeho uměleckého dozrávání, které začíná úsilím naučit se číst, pochopit gramatiku a doplnit veškeré potřebné vědomosti. Dále kaskády životných filosofických úvah - životných proto, že hrdina uvažuje nikoli jako teoretik, ale jako pragmatický a praktický člověk. Vzdělání neprobíhá kontinuálně, čas od času ho musí přerušit návratem k manuální práci, která mu zajistí prostředky na další studia.
Svět vzdělání, knih a umění mu zpočátku splývá s milovanou dívkou. Později zjišťuje, že jeho literární tvorba ji šokuje právě tím, co jemu dalo nejvíc práce a co považuje za vrchol svého snažení. Pravdivé zachycení lidského života jí připadá nikoli krásné,podle jejího názoru by se o ošklivých věcech by se prý psát nemělo. Zato by ráda, aby se stal úředníkem. Když to odmítne, rozejde se s ním.
Martin Eden si uvědomuje, co se s ním vlastně stalo - přestal být příslušníkem společenské třídy, která ho akceptovala a obdivovala, které rozuměl. Snažil se vystoupit o kousek výš a když se mu to podařilo, zjistil, jeho cíl byl iluzorní. Krásní lidé a vznešené duše ve skutečnosti neexistují. Nakladatelé se náhle začínají prát o jeho rukopisy a stává se majetným. Dívka se k němu chce opět vrátit, předstírajíc žhavé city.
V té chvíli už je ale hrdina prakticky vyhořelý. Léta strádání a práce navzdory všem, čas, kdy nenašel podporu nikde a u nikoho, kdy jeho práci nikdo nevěřil, kdy se jako neznámý autor setkával s nečestnými praktikami vydavatelů, to vše vyústilo v pocit duševní únavy a bezvýchodnosti. Podělí majetkem pár lidí, kterým chce udělat radost a spáchá sebevraždu.
Jack London autobiografické rysy románu nepopíral, vyjádřil se, že Eden zemřel, protože byl individualista, zatímco on žije, protože je socialista - oba termíny je nutné chápat v tehdejším nikoli dnešním smyslu slova. Z románu je kontext obou myšlenkových směrů dostatečně jasný.
V knize jsou nesmírně zajímavé úvahy o tom proč a jak psát, co a jak je potřeba znát, aby člověk psát mohl. Zajímavé jsou také pasáže, kde popisuje námořníkovy metody studia - Eden se potřebuje vzdělat kvůli dívce velmi rychle, takže si vymýšlí způsoby, jak toho docílit. Obojí je nejen čtivé, ale taky motivující a překvapivě inspirativní, jde o skutečně zažité a dobře odpozorované věci. Stejně tak zažité jsou momenty, v nichž se odehrává závislost na alkoholu ve vztahu k těžké fyzické práci.
Problematika je a asi trvale bude nadčasová. Člověk s uměleckým cítěním, který usiluje o zřetelné vyslovení pravdy je na jednu stranu společností odmítán. Pokud se ale stane hvězdou, všichni naráz se s ním chtějí přátelit - a pochopitelně na tom profitovat. Ani jedna životní fáze není příjemná a vyhoření je logickým výsledkem. Kdo něco takového zažil, ví moc dobře, jak těžké je se s tím nějak schůdně vyrovnat.
Nemyslím, že se mi podařilo postřehnout všechny přednosti téhle knihy. Proto ji mám doma a čas od času se k ní vracím.